Jaro je tu. Už se u nás důkladně zabydlelo a konečně to zaznamenala i múza, která se probudila ze zimního spánku. Bylo na čase, už se mi po ní stýskalo...

Vlastně to přišlo úplně nečekaně. V neděli přijel kamarád. Vlastně původně přijet neměl, neb jsem se v pátek rozhodla, že jsem nemocná a nemám náladu na nikoho a na nic. Ještě že jsou kolem mě tací, kteří ví někdy líp než já, co je třeba k takovému léčení... Úsměv, slunce, dobré lidské slovo.

A tak zčistajasna, mezi povídáním a popíjením jasmínového čaje, za vůně hřebíčku a citronu z aromalampičky (zkuste to taky, je to moc fajn - vážně), jsem si vzpomněla na náušnice, které se mi zdály. V noci. Ve snu. Ležely v tom snu v takové škaredé papírové krabičce a čekaly, až je vypravím do světa.

I popadla jsem kladívko a jala se bušit do drátu. Bylo to, jako když se po zimě zazelená tráva. Jako když zase zazpívají ptáci. Přesto, že se tráva už dlouho zelenala a ptáci zpívali jak zjednaní. Ke mně prostě chodí jaro, kdy se mu zachce...