Zavírám oči. Venku sněží. Lehce, neslyšně dopadají malé drobounké chomáčky bílých vloček na sněhovou duchnu. Za oknem všechno vypadá tak tiše, něžně. Bahno a bláto ztuhlo pod rázným krokem mrazivé noci. A jen bělostná noční pokrývka těžce ulehla na domy, stomy, větve. Chrání hlavičky kůlů v plotech spoustou malých čepiček. I psí bouda zmizela v bílém opojení. Zbyla jen nepravidelná díra do temnoty, kam se chundeláč může schovat.
Mír. Sníh, mírotrůrce v krajině zalité ledem a zimou. Koho by teď napadlo vyjít ven a poskvrnit svět svými šlápotami? Ač mám pocit, že jsem tak nicotná, že můj dech je tak bezvýznamný, že svět kolem je pln své jedinečnosti a lidské nedotknutelnosti, přesto má přítomnost zanechává na okně stále patrnější mapu. Stojím, téměř nedýchám a přesto jsem stále patrnější součástí obrazu. Zima přišla. Obrazce na okně jsou odpovědí na mé volání. Na můj obdiv zpoza malinkého okénka v širé krajině. Zvedám prst. Pod jeho teplem taje led. Ale! Marnost nad marnost myslet si, smýšlet tak ledabyle, že lidská titěrnost může, by snad někdy mohla, kázat mrazu! Kapičky vody se mění opět v led. Jen obrázky, malované silou neviditelnou, mají více grácie, než otisk lidského pokolení.
Jen si mysli člověče, že jsi tvůrcem, pánem světa, zpívá si Zima potichu. Až zavřou se za Tebou poslední dveře, opět uložím krajinu do posvátného klidu.
Stojím a tiše pláči. Ječet na sto honů daleko, by bylo stejně málo platné. Ač jizvy sebehlubší na tvářích Země po nás zbudou, v tichosti až popel popelu přijde, však znovu zrozena bude tu pak majestátně, bez nás, stát.
Jak můžeme vládnout svému stvořiteli, ptám se? Přesto chápu důvod naší existence. Co stvořeno jest, nechť žije si svým vlastním životem. A ač máme pocity nejvyšší, naše přítomnoust je jen pouhou součástí. Ale život je smrt i zrození, a třeba že jsme někdy tak slepí, naše bolesti i radosti, prohry i výhry, opět a zas slouží jen vyššímu cíli.
Stojí Zima za našimi prahy. Směje se a tancuje. Není na světě síly, co radost mou zastaví!
