Celý ten příběh začal jednoho zimního večera, kdy na potemnělou krajinu zlehka dopadaly sněhové vločky. Pokryly vše – jehličí stromů, pole i stráně, střechy domů, ba i na dřevěném plotě sníh vytvořil bílé polštářky.
Zapadající slunce vytvářelo podivný jas, a jak se odrážel od země pokryté sněhem a ledem, mohlo se zdát, že ještě dlouho bude světlo. A bylo to pravda. Jen slunce zmizelo, stříbrný měsíc se na obloze zjevil v celé své kráse a nočním zbloudilcům svítil na cestu.
Tak posloužil i staršímu muži, zahalenému v tmavém plášti, který kráčel lesem směrem k vesnici. Nohy se mu bořily ve sněhu a každý krok ho nesmírně vyčerpával.  Nikdy se nevydával na dlouhé cesty sám a v noci, byl si příliš dobře vědom nebezpečí, jakému by se tak vystavil. Ale dnešní noc byla výjimkou.  Nemohl jinak. A byl také jediný, kdo mohl předat zprávu Magdaléně.
Konečně zahlédl první domy.
V oknech se svítilo a z komínů stoupal kouř. On však míjel jedno obydlí za druhým, až došel na úplný konec vesnice, kde už opět začínal les a mezi stromy tam stála chaloupka zasypaná sněhem tak důkladně, že se zdálo, že v ní nebydlí nikdo, kdo by odklidil sníh kolem. A přece tu žila ta, kterou celá ves opovrhovala a nenáviděla. Kolovaly o ní samé zlé pomluvy.
Muž nedbal toho, že se boří do sněhu až po kolena a mířil ke dveřím chaloupky. V okně nebylo tak jasné světlo jako v těch domech dole ve vesnici. Jen svíce osvětlovala nitro chalupy. Stařec v kápi zaklepal několikrát zkřehlými prsty na dubové dveře. Ticho mu bylo odpovědí.
Až po chvíli se přece ozvaly kroky a dveře se otevřely. V nich stanula drobná dívka v dlouhých vlněných šatech se šátkem důkladně omotaným kolem hlavy, že ani vlásku by nikdo nezahlédl.
„Pozdrav pánbůh, Magdaleno, nesu zprávu pro tebe.“ Byla jeho první slova.
Magdalena ho též pozdravila a vidíc jeho zbědovanost, pomohla mu dovnitř a posadilo k peci, aby pookřál. Na nic se ho neptala, jen mu nabídla hrnek čaje.

Chvíli takto tiše seděli a stařec pokýval hlavou, jakoby snad Magdalena něco řekla a on tak vyjadřoval svůj souhlas.
„Vtrhnu v noci do tvého domu a ty se ani neptáš proč a hostíš mě jako krále…“
Magdalena pokrčila lhostejně rameny:“Dávno už se v tomto světě na nic neptám. A ani žádné odpovědi nečekám.“
Přes tvář mu přeběhl stín. „Pro tyto tvoje moudré odpovědi tě vesničané nenávidí?“
„Nejen pro ně,“ dolila mu čaje a potom sama usedla na lavici pod okno, daleko od starce. A přece, když na ni hleděl, zdálo se mu, že jí oči podivně září.  Nebo to byl jen odlesk svíčky?
„Vadí jim moje noční procházky, sbírání bylin a když jim vyléčím nemocné dítě, místo vděku mě potom odhání krucifixem.“
„Slyšel jsem,“ začal opatrně, aby ji nepohněval, „něco o tom, že prý čaruješ.“ Usrkl čaje a už se neodvážil na dívku sedící na lavici ani pohlédnout.
„Ti, co taková slova říkají, se natolik vzdálili přírodě a přirozeným věcem, že vše, co jim to připomíná, proklínají…Ach, nehněvám se proto na ně. Ba naopak – není dne ani noci, abych pro ty ubohé, zbloudilé duše neplakala.“
Stařec udiveně vzhlédl po těchto jejích slovech a byl tak roztržitý, že se dokonce zapomněl napít. Jak skromná a láskyplná byla ta shrbená dívka tam v koutě! Něco v jejím chování bylo neuvěřitelně pokorné. Nechápal, proč ji lidé z vesnice tak utlačují, když je vlastně holubicí mezi supy!
Zamyšlený stařec zapomněl, proč přišel.
Jen zapečetěná listina, co zůstala ležet na stole to připomínala. Magdalena jakoby něco tušila, po chvíli vstala a list bez dlouhého otálení otevřela a přečetla. Zpočátku se z její tváře nedalo nic vyčíst, avšak když list odložila, v jejím výrazu bylo tolik beznaděje a žalu, až stařec leknutím upustil hrnek čaje na zem. Ten se rozletěl na tisíc kousků a ze zbylého čaje zůstala malá loužička na dřevěné podlaze. „Jsem to ale nešika! Promiň mi to Magdaleno,“ hořekoval stařec.
Ta nepromluvila ani slovo, uklidila tu spoušť a začala nahoře na peci chystat lože pro nočního návštěvníka. „Tady se můžete uložit ke spánku. Zima vám nebude.“ Když viděla, že stařec se chystá její nabídku zdvořile odmítnout, prohodila jakoby nic.“Teď navečer nikam nechoďte. Máte to přece daleko,ne?“ Poočku ho pozorovala. „Jestli tu ale nechcete zůstat, protože se mě bojíte, to je potom jiná…“
Stařec zavrtěl hlavou:“Kdybych věřil těm hloupým pomluvám, nenabídl bych se jako posel…“ bránil se.
„Lidská zvědavost je silnější než strach,“ nesouhlasila s ním, zabalila se do kožešiny a ulehla na lavici. Zhaslá svíčka příjemně provonila světnici. Nastalé ticho je ukolébalo ke spánku.

Když starý muž procitl, nebylo ještě ráno. Dosud vládla hluboká noc. Oči brzy přivykly přítmí a stařec si všiml, že kožešina na lavici zeje prázdnotou. Madalena byla pryč.
Starci začalo bušit srdce o poznání rychleji – tak moc byl pověrčivý a i když si to nechtěl připustit , trochu se své hostitelky bál. Vždyť všechny ty řeči o tom, jak za úplňku tančí neoděná spolu s ďáblem – to by nahnalo strach i těm nejotrlejším.
Přesto slezl z pece a vyšel ven z chaloupky.
Tvář mu ovanul mrazivý, ale jemný větřík. Vzhlédl k nočnímu nebi posetému hvězdami a chvíli jen tak stál, zabořen po kolena ve sněhu, a pozoroval temná mračna, jak se divoce honí po nebi.
Fascinován si uvědomil mrtvé ticho, které tu vládlo.
Náhle spatřil z lesa vycházet podivnou záři. Sám nevěřil tomu, co dělá, když kráčel k lesu až k tomu zvláštnímu jasu, který vycházel z malé mýtiny. V jejím středu klečela Magdalena s hlavou skloněnou k zemi a dlaněmi otočenými vzhůru k noční obloze. Stařec nedokázal rozpoznat odkud ten ohromující jas vychází. Schován za stromem s úžasem pozoroval její zcela lysou hlavu a zvířata seskupená kolem Magdaleny v kruhu, strnule nehybná.
V témže okamžiku při té podívané mu na mysli vytanul úryvek z knihy Světla a temnoty.
"A když vše ustalo v pohybu, i zvířata vypadala jako mrtvá, pak bylo jisto, že to sám anděl temnoty sestoupil na Zemi..."

- Tak ona je vtělením zla! - letělo vyděšenému starci hlavou. Na nic už nečekal, vzal nohy na ramena a utekl. Kdyby však zůstal o chvíli déle, viděl by slzy stékající po její utrápené tváři.

Stařec u Magdaleny v chaloupce už na noc nezůstal. Přestože nebylo dobré se vydávat na cestu, vzal to málo co měl s sebou a vrátil se domů. Sám byl tak vylekaný tím podivným setkáním, že potom za tři dny nato zemřel.
Na jeho pohřbu byla Magdalena.
Věděla, co se stalo a zatímco házela sněženky na starcovu rakev, slíbila si, že se vypraví hned následujícího rána do Země věčného života, tam najde starce, všechno mu vysvětlí a požádá Pána Světla, aby ho vrátil zpět mezi živé.
Věřila nebohá, že si tím pomůže a dostane od Pána Světla ještě jednu šanci.
Nemohla se stále smířit s obsahem listiny, kterou jí oné osudné noci přinesl stařec. Chovala v srdci naději, se Pán Světla, ten milosrdný a všemilující, ji od sebe neodvrhne.

Hned následujícího rána si oblékla teplý, zimní plášť, holou hlavu skryla pod šátkem a vydala se k Řece zapomnění, za kterou byla Země věčného života, kam mrtví odcházejí. Čím více se blížila k Řece, tím více nemocných potkávala. Ti v ní cítili sílu a moc, kterou je mohla vyléčit. Nebáli se jí tak jako obyvatelé vesnice, ve které dosud žila. Tito v ní viděli rozpoznávali anděla zachránce. Jenže Magdalena věděla, že jim nesmí pomoci. Tady se už nacházela za hranicí jí vymezené Pánem Světla. A ti, kteří zde žadonili o pomoc, byli zatracenci a propadlí Temnotě.
Kráčela tedy dál, až konečně stanula u Řeky zapomnění.

A tam v rákosí byla chatrná loďka, ve které ležel schoulený malý človíček.
Magdalena myslela, že spí, ale jen se přiblížila těsně k němu, vyskočil hbitě jako zajíc. Obličej měl jako dospělý člověk, ale tělo malého dítěte. Zlomyslně se na ni šklebil:"Co bys ráda, hm?"
"Převezeš mě přes řeku?" otázala se ho, přestože věděla, že jí skřet nevyhoví.
"Nepřevezu. To tedy ne ! Ty jsi živá! Cítím to. Vozím jen mrtvé..." šklebil se ten odpudivý človíček a podivně se během řeči kroutil jakoby měl záchvat.
Magdalena znala jeho příběh. Byl navěky odsouzený převážet přes řeku mrtvé, protože se obětoval kvůli své milence, která odlehčena od svých hříchů pobývala v Zemi věčného života. Těm dvěma pak bylo souzeno, aby se už nikdy nespatřili. Ona netrpěla, protože si nic nepamatovala a užívala ráje, zatímco on byl sužován duševní trýzní, protože věděl, že se se svojí láskou už nikdy neshledá.

Magdalena, která nikdy nesoudila druhé, pohladila skřeta po tváři a řekla:"Když mě převezeš, něco pro tebe udělám."
Skřet vycítil svoji příležitost:"Přivedeš k Řece Františku? Budu ji moci vidět?" V jeho hlase byla cítit naděje.
"Ano," přikývla Magdalena, "ale věz, že ona tě nepozná. Nic si ze svého života nepamatuje. Bude to pro tebe smutné." Varovala ho.
Skřet divoce zavrtěl hlavou:"Nic z toho mi nevadí! Jen, když ji budu moci spatřit a slyšet její hlas." zasněně upřel své buličí oči kamsi za Řeku.

Odrazil loďku od břehu a vypluli.
Skrze hustou mlhu nebylo téměř vidět na cestu, ale skřet dobře věděl, v které směry plout a tak trvalo jen chvíli, než loďka zadrhla o břeh. Magdalena vyskočila ven a skřetovi pokývnutím hlavy poděkovala."Neboj se, splním svůj slib. Čekej mě brzy i s Františkou."
Skřetovi se v tváři rozhostilo něco jako úsměv a zamával jí:"Jen nezapomeň! Ustýskal bych se tu."

Magdalena kráčela svižným krokem ke svému cíli. Věděla, že jediný vchod do Země věčného života je jeskyně, která spálí na popel každého, kdo je hříšný. Magdalena již jeskyni viděla z dálky a také postávat několik osob před ní. Když se přiblížila natolik, že viděla jejich tváře, povšimnula si také dvou dívek, které stály před vchodem do jeskyně a utěšovaly plačící muže a ženy, kteří se báli vstoupit do plamenů. V jedné z těch dívek poznala Magdalena dívku, kteoru miloval skřet.
- Tak blízko u sebe a přece tak vzdáleni. - blesklo jí hlavou.
Skřet ji přes hustou mlhu nemohl nikdy spatřit. Ona jeho ano, ale protože ho neznala, neměla potřebu tak učinit.

Magdalena mezi lidmi stojícími kolem neviděla starce, tak usoudila, že již odešel na Věčnost. Musela si pospíšit za Pánem Světla, aby nebylo příliš pozdě. Každým okamžikem totiž stařec zapomínal na svoji minulost víc a víc. Potom už by pro ni nebyla naděje...
Magdalena oslovila dívku, o které věděla, že je milou převozníka.
"Tam u Řeky je někdo, kdo potřebuje tvoji pomoc. Pojď prosím na chvíli se mnou...jen na malou chvíli. Pak se budeš moci zase vrátit." požádala ji Magdalena a dívka poslušna její žádosti kráčela s ní. Cestou vyzvídala:"Kdo je to? Viděla jsem ho již někdy?"
"Ten člověk tě velmi miluje a trpí pro tebe. Buď na něj tedy hodná a milá a řekni mu pár slov. Učiníš ho tak šťastným."
"Ach," rozjasnila se dívce bledá tvář,"miluji všechny, tak miluji i jeho. Ráda pro něho udělám cokoliv."
Po chvíli ticha dívka pokračovala:"Tebe také miluji. Jsem šťastná, když jsou šťastní ostatní."

Magdalena na to nic neřekla. Došly mezitím k Řece, ke které skřet právě přivážel dalšího do Země věčného života. Zahlédl na břehu stát Magdalenu a vedle ní svoji lásku. Nemohl uvěřit svým očím, když po tolika letech spatřil svoji milovanou.
"Jsi to ty! Opravdu jsi to ty, Františko." rozplakal se štěstím a Magdalena dívku postrčila blíž k břehu," běž chvíli za ním a promluv s ním pár slov přece." Dívka totiž stála jako zařezaná.
Nakonec poslušně vykročila směrem k němu, usmála se na něj a pohledem pokynula směrem k Magdaleně:"Ta žena řekla, že pro mě trpíš. CO mohu udělat, abych ti ulehčila? Převezmu tvé břímě na sebe s největší radostí, je-li to možné."

Skřet však nebyl schopen slov, vida svoji milovanou tak blízko, padl jí k nohám a líbal jí malé nožky, až to dívku vyděsilo a začala polekaně křičet:"Co to děláš, to nesmíš!"

"Jsi jako anděl. Ta nejkrásnější a..." Volal horoucně.

"Dost,dost." Odstrkávala ho od sebe, neboť k němu necítila to, co on k ní. Milovala ho nejčistším způsobem lásky a fyzické projevy náklonnosti jí byly cizí.
"Už musím jít," odtrhla se od něho a běžela k Magdaleně, která stála opodál a vida, jak se věci mají, tiše si povzdechla.
Skřet za ní ještě něco křičel, ale za chvíli jeho výkřiky vyznání lásky zanikly v hukotu Řeky.

Magdalena litovala, že dívku tak rozrušila.  Uvědomovala si, že teď nepomohla ani jednomu. Skřet se teď bude trápit ještě víc a dívka bude velmi zmatená touto událostí.
Čas už ale nešlo vrátit a Magdalena musela spěchat dál. Bez úhony prošla očistným plamenem a teď už nic nestálo v cestě jejímu setkání s Pánem Světel.

Jeho sídlo bylo uprostřed Zahrady Světla. Magdalena stoupala po schodech k němu a pro obrovskou zář, která ho obklopovala, téměř neviděla jeho tvář.
Když byla až nahoře, u jeho nohou padla tváří k zemi a pokorně prosila o odpuštění. Poté prosila o navrácení starce mezi živé.
"V tom ti mohu vyhovět, ale dobře vím, že to není ten důvod, proč tu jsi," pronesl směrem k ní svým hlasem, který zněl jako hromobití.

"Můj pane,ten stařec mi přinesl listinu, ve které bylo měsíčním písmem zapsáno, že můj čas vypršel a protože jsem nesplnila to, proč jsem byla poslána na zem, budu zatracena." Magdalena ležela stále tváří k zemi a neodvažovala se vzhlédnout.

"A ty chceš druhou šanci." Vyslovil nahlas její tajné přání.

"Můj pane, prosím..." zalkala prosebně.

"Nejsi člověk, Magdaleno. Jsi anděl seslaný mnou na zem, nemáš tedy svobodnou vůli. Měla jsi naučit lidi lásce k bližnímu, žít toto přikázání. LIdé tě však nenáviděli a úkol jsi tedy nesplnila. Každých sto let vyšlu na souš, do každého království jednoho anděla, kterému dám lidskou podobu..."

"Co se mnou bude, můj pane," zašeptala téměř neslyšně a dobře věděla, co bude následovat.

"Nevykonala jsi, co jsi měla, proto budiž zatracena."

"Smiluj se nade mnou, můj pane. Vždyť jsem konala, jak nejlépe jsem dovedla." Plakala zoufalá Magdalena. Nechtěla skončit mezi zatracenci před Řekou zapomnění.

"Pravdu mluvíš. Tedy zapomeneš, kým jsi byla a staneš se laní. Vím, že jsi velmi přilnula k tomuto zvířeti za dobu svého pozemského putování, proto ti dávám právě tuto podobu."

"Děkuji, můj pane. Jsi tak milosrdný," děkovala Magdalena se slzami v očích a když se Jeho vůle naplnila, povzdechl si se slovy. "Děkovat mi budeš jen do chvíle, než tě najde střela lovce, co zatouží po kořišti..."

K O N E C