Před rokem jsem se účastnila jedné psací internetové soutěže Slánských listů s tématem "Můj den". Byl to můj úplně první literátní počin, pokud nepočítám slohové práce ve škole. Rok se s rokem sešel a já vydala knihu. To je velký skok. Tak abyste si udělali obrázek o mých začátcích, tady je můj úplně první  příspěvek do soutěže ze dne 1. dubna 2010:

Žít s Tourettem či jinými

Vím, že je dnes apríl, ale nikdo se ani nepokusil mě nachytat a ani já nikomu nic neprovedla, takže můj příspěvek nebude pro zasmání. Naopak. Včera jsem sledovala pořad o Tourettově syndromu a dnes o tom stále přemýšlela. Položila jsem si několik otázek.

Jak ohodnotit, zda se mi to líbilo? Nemluvím samozřejmě o uměleckém či technickém zpracování pořadu, ale o jeho tématu. Když řeknu, že ano, neznamená to snad, že jsem necitlivá k problému takto postižených lidí? Ne, nejsem necitlivá. Chápu je. Je to strašné, mít tiky, různá „hejblata“, vydávat zvuky, vykřikovat, někdy dokonce sprostá slova. Nemoci ten nutkavý pocit ovládnout a prostě to muset dělat. Lidé se na vás dívají a myslí si, že jste v lepším případě nějaký divný, v tom horším, že jste blázen nebo „dement“. A vysvětlujte každému na potkání, že to neděláte schválně, že se na ně nešklebíte, protože jste nevychovaný, ale že je to nemoc! Vysvětlíte to svému nejbližšímu okolí, rodině, ve škole, v práci, přátelům, ale co třeba každé prodavačce v každém obchodě, kde nakupujete? Nebo lidem ve vlaku, na ulici apod. Nemůžete to přece vysvětlovat úplně všem. A navíc, ne každý ví, co to Tourettův syndrom vlastně znamená.

Chtěl by snad někdo dobrovolně trpět tímto syndromem nebo jakýmkoli jiným postižením? Určitě ne. Jak bych já řešila, kdybych byla v podobné situaci a lidé na mě zírali? Nejsem ráda středem pozornosti ani teď a to žádným postižením netrpím. Určitě bych předstírala, že se nic mimořádného neděje, že všechno je normální a lidí si nevšímala. Ale spolužáci se smějí a to bolí. Lidé pomlouvají a to mrzí. Určitě bych se cítila trapně a depresivně i bez  zvědavých pohledů a ošklivých poznámek okolí.

Takže až příště já nebo vy potkáme jakkoli postiženého člověka, než si o něm uděláme závěr a vyslovíme svůj soud (třeba jen, že zdržuje frontu nebo překáží v cestě), představme si nejdřív sebe na jeho místě a jestli to, co si o něm myslíme, by nás těšilo či naopak bolelo.

Jenže bohužel, lidi vždy budou zajímat senzace a zvláštnosti, takže vždy budou zírat na odlišné jedince a lačnit po drbech o komkoli. S tím nikdo nic nenadělá.