Život je podivná hra. Nejdřív člověk věří všemu, pak o všem pochybuje …a teď ten Ježíšek do toho…

      Zralý dospělec věří, že je to jeho síla, co ho drží na laně, kdepak Bůh, to je pohádka pro slaboduché. A tak se zralý dospělec potácí životem, plný brilantních názorů na vesmír a na vše, co obsahuje. Je tak zralý a plný sil, že si může vybírat, a tak nehodící se, škrtá, nebo hází za hlavu.

      Osobní příběh je cesta neznámá. A jak to na neznámých cestách bývá, někdy je třeba se otočit, kousek vrátit a jít jinudy. Když se vracíme, znovu nacházíme, co jsme dříve házeli za hlavu. Tehdy znovu začneme pochybovat. Pochybujeme, zda jsme pochybovali správně. Klopýtáme o dříve odhozené, něco znovu odhazujeme, něco bereme zpátky. Pak toho zase máme moc, tak to všechno zahodíme. Nakonec si začneme připadat jako blázni a začneme pochybovat o sobě.

      Jak by se nám teď hodil Bůh, aby nás poplácal po kebuli a děl: „Aj tak ťa mám rád.“ Ale víra v Boha, je zrovna ta věc, kterou jsme cestou několikrát zahodili. Dobrá zpráva je, že pokud Bůh není, nemusíme kvůli Němu mít výčitky a pokud je, nemusíme mít kvůli Němu výčitky. Boží přítomnost dobře vystihuje vtip, v němž při povodních stařenka třikrát zažene hasiče s tím, že jí zachrání Bůh. Když se babča utopí, vyčítá Bohu, proč ji nezachránil a On na to: „A kdo si myslíš, že ti třikrát poslal hasiče?“

      Ono je skoro jedno, jestli věříme, nebo ne. Boží princip funguje tak, jako tak. Proto se dobrým lidem stávají dobré věci. Kdyby tomu tak nebylo, neexistovalo by ono rčení. Jistě, jsou i opačná rčení, třeba: „Každý dobrý skutek je nutno po zásluze potrestat.“ Ono už je to asi na člověku, co si vybere. Zda je sklenka poloprázdná, nebo zpola plná. Ale je logické, že je-li člověk dobrý, je to dáno jeho způsobem života, zejména tím, že dokáže věci v dobré obracet, proto věci, které k němu přicházejí, zdají se být dobrými.

      Jsou věci, které obrátit v dobro stojí značné úsilí i toho nejlepšího a jsou věci, které dobré už přicházejí. Někdy se zdá snadné, takové věci rozpoznat, ale většinou do poslední chvíle nevíme, co k nám vlastně přichází. Jisté je, že co budeme živi, budou věci přicházet. Nemůžeme je pobrat všechny, proto si musíme vybírat. Logicky se snažíme brát ty dobré a sníme o těch superdobrých. Ty také přicházejí, ale jak již bylo řečeno, je těžké je poznat. Proto si nesmíme vyčítat, když nám uplynou.