"Doma kočku ani náhodou!" tak to shrnula moje milovaná maminka, když jsem jako malá přišla s nápadem pořídit domů zvířátko. Na chatě k nám jedna chodila a tak jsem toužila mít kočičí společnost i v Praze.

Abych si mohla pořídit vlastní kočku, musela jsem se tedy přestěhovat. Obvykle se dívka stěhuje k chlapci protože chtějí vyzkoušet, jestli spolu dokáží žít. Já se stěhovala, protože mi slíbil kotě.

Stěhovala jsem se na konci září a na začátku října jsme vyrazili na umísťovací výstavu, abychom si odtamtud odnesli něco chlupatého, co nás bude mít jako otvírače konzerv. Dá se říct, že se podařilo.

Již předem jsem měla nakoupeny všechny nezbytnosti pro život s kočkou a načteno mnoho poučné literatury. Ale ono je to prý jako s prvním dítětem. Doma jsme všechny škvíry zadělali prkny či různými krabicemi a kufry - jen aby se koťátko nedostalo za skříň a tam nezůstalo bez pomoci. Také jsem měla připravený pelíšek - takový pěkný - ratanový.

No..vrátili jsme se asi po 3 hodinách a v přepravce s námi přijel do našeho života Toby - krémové koťátko s rošťáckým kukučem. Velmi rychle nám ukázalo, že prkna dokáže obejít či přeskočit a sám se tak dostane do patové situace, když se nemůže dostat zpod prkna. Takže zábrany šly asi třetí den zase pryč.

Pelíšek nepoužil - tedy vlastně použil - jako stravu. Nejoblíbenější činnost byla lehnout si vedle pelechu a pomalu, ale jistě ho okousávat. Takže pelíšek letěl za prkny, protože rozkousaného ratanu byly všude závěje. 

Tak takhle jsme si pořídili kočku - kocoura. Teď na něj tak koukám - jsou mu už 4 roky - jak sedí na lince, válí se po utěrce a občas zvedne hlavu za nějakou mouchou. Prostě zlatíčko. A já už se nikdy nemůžu vrátit domů k našim, protože mám kočičku :o) Ale co, raději tu kočičku. 

pokračování příště