Mému synáčkovi táhne na třináct. Občas člověk neví, jestli mu jednu ubalit (obrazně, samozřejmě 
) nebo se prostě od srdce zasmát.
------------------------
- Matěji, okamžitě si vem pantofle.
(velmi častá připomínka, tentokrát vznesená asi po dvou hodinách pobytu doma)
- Jooo jasně!
A dítko sviští do svého pokojíčku. Za chvíli se lehce plíží zpět, a když je spatřen, oznámí:
- No já je prostě mám ještě v předsíni. Asi chyba v Matrixu :-)
------------------------
- hele, určitě máš v báglu pěknej bordel. Uklidíme to spolu.
- né, já si to uklidím sám!
- jo to znám, to by nikam nevedlo. Obrátím to vzhůru nohama, já vím že tam budou asi i odpadky a tak...
- no, taky nějaký starý bonbóny myslím. Buď silná, mami.
-------------------------
(štracháme se do čtvrtého patra, já nesu všechno jeho učení, on menší tašku – a je ve stavu nemocných, včera měl horečku)
- já ti vezmu i tu druhou tašku, chceš?
- neee mami, to je dobrý. Šerpo, pojď!
-------------------------
- tak hele, už sis konečně uklidil v pokojíčku?? Říkala jsem ti to už nejmíň třikrát!!
- (uklidňujícím hlasem, modré oči upřené do mých) jó děvče, to ještě né...
