Zdravím vás, přátelé :)

a hned v úvodu se omlouvám za časovou prodlevu, s níž publikuji další část našeho příbehu. K mým neduhům totiž patří chuť do všeho nového, která jde ruku v ruce s odkládáním věcí rozdělaných, což se projevilo i v tomto případě. V poslední době se mi však chuť k psaní navrací, a tak se o nás třeba zase něco nového dozvíte...

Minulá část časově odpovídala květnu roku 2013 (přiznávám, že mám trochu skluz) a mohli jste se v ní spoluúčastnit stavby našeho ozanu (ten mimochodem slouží už skoro dva roky). Dnes se podíváme, jak vypadalo naše první maringoťácké léto. Já jsem jej trochu promarodila, neboť někdy v červnu se ozvalo moje vyskakovací koleno, a když jsem se rozhoupala k předoperačním vyšetřením, dostala jsem angínu, takže jsem ty vedra skoro celé proležela v ozanu - a díky bohu za něj, protože když se do maringotky opře jižní sluníčko, 35 až 40 stupňů jsme přes den měli často (a upřímně - vaření oběda bylo skoro za trest).

V průběhu jara a léta se navíc postupně měnilo složení hmyzích návštěvníků našeho obytného prostoru. V některých případech jsme doslova objevovali přírodu, protože v pohodlí zděného domu se takový kontakt se vším živým člověku mnohdy nepoštěstí. Začalo to mravenci, což jsou poměrně rozšíření návštěvníci mnoha domácností. V zápětí jsme však byli svědky toho, jak se v naší marningotce zabydlují vosičky "hrnčířky" a vyrábějí si tady svá hnízda, která plní drobnými pavoučky všech možných barev (zjištěno při likvidaci hnízdeček v podobě hliněných ulit).

Žasli jsme nad důmyslností tohoto hmyzu, který měl dovnitř k hnízdu přístup jen v případě, že byly otevřené dvoje dveře, musel přeletět půl maringotky a zalézt za dřevěné hodiny, na jejichž zadní straně si v prohlubni vedle baterky stavěl ulitku, tohle opakovat nesčetněkrát, pokud možno nepozorovaně nebo alespoň tak, aby ve zdraví přežil. A i přesto, že jsme hodně času trávili doma, nás dvakrát překvapilo hotové hnízdo. Příroda je úžasná.

Nesmím však zapomenout na kobylky. Jak milá jsou tahle zvířátka, která skáčou pryč, když se k nim člověk přiblíží... ovšem nesmí vám skákat až do postele. Zhruba po dobu tří týdnů až měsíce jsme je měli doslova všude. Odchytávali jsme je u kamen, na oknech, na posteli, no prostě všude.. Musím přiznat, že i když mám přírodu ráda, ulevilo se mi, když přišel chladnější podzim a havěť od nás takřka zmizela. Tak doufám, že letos na ně nějak vyzrajeme.

Maringotka uvnitř prošla dalšími změnami, část jich můžete zaznamenat na obrázku vlevo, na němž vidíte hlavní část našeho obydlí z pohledu ode dveří. Ta slouží jako společenská místnost, jídelna, kuchyně, koupelna, knihovna, šatna... :) Zkrátka multifunkční prostor.

Obrázek vpravo pak zachycuje to, čemu říkám "buddhovo ucho" :) Je to část poličky na hrníčky, jejíž dutinku ve tvaru ucha obývá náš malý Buddha. A  možná jste poznali i malý zhong. Tento sice moc nepoužívám, ale vypovídá o tom, že jsme (velcí!) milovníci čaje :) O tom svědčí také další fotografie, na níž je zachycená naše provizorní domácí čajovna v ozanu. Ten se neustále proměňuje, a tak jej uvidíte ještě v mnoha jiných podobách :) 

K létu také neodmyslitelně patří zahradní práce, těch jsme si užili jedna radost. Na fotce pod textem dokumentuji přípravu políčka. Na podzim r. 2014 už nám dalo úrodičku. Já se se zahradou a jejími tajemnými zákony teprve spíš seznamuji, ještě že mám doma skvělého zahradníka, který nejen že nad zahrádkou drží dohled, ale hlavně pěstuje a pečuje o ni :)

Ale nemystele si, že jsme se nehnuli od maringotky. Pěkné slunné dny jsme si užívali také na moto-výletech po okolí. Nebo na procházkách, které kolikrát končily u některých z našich přátel. I když víc pěších návštěv podnikáme v zimním období, neboť není tolik práce a člověk si může vychutnávat ten zimní klid naplno, v náruči zasněženého lesa, za doprovodu zurčení ledového potůčku... mám ráda zimy tady, na kopcích. Ve městě člověk nemá za bílého dne v zimním období téměř šanci uniknout všudepřítomným reklamám, nakupujícím davům a vůbec všeobecnému zmatku a stresu. Tady, když třeba napadne sníh a ještě přijdou mlhy, tak si můžu vyjít na kopec a zažívám úžasný pocit samoty, ticha, klidu, můžu se nechat unášet přítomností... ale to jsem se zapomněla v zimě a přitom píšu o létě :) Prosím tedy za prominutí, nejspíš bude na čase tento díl ukončit. Brzy se potkáme u pokračování... ***