Kdo mě zná, ví, že jsem poměrně příčetná praktická pražská žena, bývalá sociální pracovnice z doby nedigitální. Naštěstí jsem na Úředním Šimlu nikdy nerajtovala, protože při mé vzpurné povaze by jeden z nás už nežil. Nejspíš já, protože on je nesmrtelný. Místo toho, aby po svém přechodu na přehledné digitální pastviny Velkého Bratra konečně začal sloužit lidem, užívá si své bezbřehé moci a poníženého hřebelcování vystrašenými úředníky množícími se jako hraboši. Na co dřív stačil jeden, je jich v době stále nesmyslnějších příkazů, vyhlášek a nařízení potřeba rok od roku více.

 

 

Na jaře mi zemřela maminka, zůstal 91letý tatínek na jihočeské vsi. I když je soběstačný, počítačově gramotný, přece jen hůř vidí a je rád, když vezmu jeho věci do svých rukou. Včetně vyřízení vdoveckého důchodu. V době digitalizace bych čekala, že Úřadu přijde zpráva o úmrtí, příslušný Úředník nahlédne do skleněné koule, zastaví výplatu důchodu (až sem to fachá!) a zjistí, že zbyl vdovec či vdova. Tož hbitě z podkladů, které má on-line k dispozici, vypočte vdovecký důchod dejme tomu 513 Kč měsíčně a pozůstalému napíše, co on teda jako na to. Pokud by se to vzpurnému občanovi zdálo málo, nemusí souhlasit a dozví třeba: „Jé, my se spletli, ono je to jen 213 Kč.“ Když občan souhlasí, Úřad začne vyplácet.

 

Konec fikce, zpět do reality. Jako zmocněnkyně starého pána volám na OSSZ v ČB a dozvím se, že kromě úmrtního a oddacího listu mám mít plnou moc. „Od notáře?“ ptám se u vidiny dalších opruzů, jakoby jich s odchodem člověka z tohoto světa nebylo dost. „Ne, stačí napsat rukou,“ zní úlevná odpověď. Jako cool a světaznalá starší dáma se objednávám on-line a ještě se ujišťuju, zda jsem na nic nezapomněla. Od otce vyfasuju desky s dokumenty, které bohužel nezkontroluju, spoléhám na jeho lékarnickou pečlivost. Chyba!

 

Na úřadě zjistím, že mám místo úmrtního listu zprávu o ohledání zemřelé, navíc papír s plnou mocí psaný stařeckou rukou je úplně k ničemu. Je špatně i slovo „jednání o vdoveckém důchodu“, protože správně je slovo „řízení“ a vůbec je to celý špatně, my přece máme na stránkách Tiskopis! Nabízím následné poslání obou dokumentů elektronicky, proboha, jedu sem až z Prahy, i ta cesta ze vsi je 30 km! Dvě Úřednice se mě snaží přesvědčit, že takový neprůkazný šlendrián Úřední Šiml prostě nežere, i kdybych přiletěla z Marsu, ony musejí vidět originály na vlastní oči – odchod, znovu a lépe!

 

Marně přemýším, jakého zločinu bych se mohla dopustit. Pokud je člověk lékařem prohlášen na mrtvého, nejspíš nikde za státní prachy nekřepčí. Ostatně Úřad o maminčině úmrtí ví, když si z otcova účtu stáhl důchod automaticky poslaný po smrti. Účet se měnit nebude. Záznamy o obou rodičích Úřad má. Na mém občanském průkazu souhlasí jméno i datum narození… No nic, aspoň jsem ve městě koupila nové skleničky na kořalku, tohle bude chtít frťana!

 

Hlavní zaklínadlo přísných chovatelek Úředního Šimla znělo: „To by nám Praha neuznala!“ Tož volám do Prahy, zda bych záležitost mohla vyřídit doma, a co paní na drátě na to. „Jasně, přijďte,“ zní klidný a pobavený hlas, „u nás uznáváme i rukou psanou plnou moc, v nejhorším byste tam chybějící údaje doplnila, kolegyně to moc prožívají.“ A opravdu, paní za pražskou přepážkou by uznala i následné poslání skenu úmrtního listu e-mailem. „Zvlášť kdyby sem s tím přišel tatínek, přece ho sem nepoženu znovu…“

 

 

Zkrátka, nakonec vždycky záleží na lidech a jejich zdravém rozumu.  Skvěle by se sem hodil obrázek z Facebooku pravící: „Není to v PRDELI, je to v LIDECH“, ale obrázky nekradu. Pokud se všichni budeme před Úředním Šimlem poníženě plazit, dočkáme se brzy toho, že se nákup rohlíku neobejde bez akce srovnatelné se stavebním povolením. Je nejvyšší pozdě Šimla zkrotit!