Léta Hippies nebyla zrovna zlatá, ale letěla hnědá barva, barva kůže. Tedy, pro Hippies v cizině, mimo naši milovanou socialistickou republiku, možná i zlatá byla. Pro naše "máničky" nikoli. Nejenže bylo těžké vůbec něco sehnat, ale navíc zde existovala téměř 100% jistota, že se to nebude líbit režimu. Ostatně jako vše, co zavánělo protestem. Základní výbavou pro mnoho mániček byl, krom povinných dlouhých vlasů, deníček. Psalo se do něj kde co. Někdo si zapisoval "výpravy", někdo ho měl jako památníček, někdo do něj psal básničky či jiné, nejlépe protistátní texty. Základem bylo, aby ho fízli nenašli. Pokud jste chtěli mít něco echt super, mohli jste poprosit babičku, ať Vám spíchne pončo. Určitě by nějaké vhodné staré svetry a zbytky látek našla. Ovšem s pončem to vůbec nebylo jednoduché. Producírovat se v něm venku jste mohli jen omezeně, do školy rozhodně nesmělo. Aspoň jste se vyhnuli otravnému přeměřování, jestli třeba není příliš "volné", jako u zvonáčů. leč museli jste ho hlídat i před vlastními rodiči, zvláště, pokud se snažili režim více nedráždit. Hrozilo vysoké riziko, že fotr dělající popeláře, protože k jiné práci nebyl důvěryhodný, Vám ho prostě vyhodí. Pokud jste nechtěli dráždit přespříliš, pořídili jste si aspoň žebradlo. (Ano, opět ho skvěle zvládla babička. Když už ne ta Vaše, tak aspoň kamarádova.) Nejrůznější čelenky a pásky kůže na sváyání dlouhých vlasů se staly téměř nutností a následně taky jasným symbolem. Ti méně odvážní uvázali alespoň náramek na ruku, ideálně z proužků kůže a s nějakou tou kytkou či znakem míru. Čím barevnější, tím lepší. To platilo o čemkoli. Ve škole se hlídalo kde co, ale i mezi kantory se našli sympatizanti. Ti se ale museli držet obzvlášť při zdi, protože nastal-li průšvih, ani celá škola dětí stavějících se za ně, jim nepomohla. Sympatizující úča byla obvykle velmi milá osoba a své děti v žádné bryndě jen tak nenechala. Doplňky však mohla volit jen střídmě. Možností byly barevné naušnice . Nebylo to sice nic extra speciálního, ale když si uvědomíte, že tehdy byla k dostání tak akorát šedá v mnoha provedeních.... Pak tu byla možnost výrazného náhrdelníku. Nejlépe na dlouhé šňůře. Byl už trochu rizikovější, ale o tom to přece bylo. Protest bez rizika je houby prostest. Když to už nešlo jinak, vzali jste na pomoc aspoň květiny. Protože květiny byly základní symbol. Květinou neuhodíš. Síla květin. Síla mírového řešení problému...

 

Prezentované výrobky byly vyrobeny do 7. kolo Velké meziklubové soutěže na téma Květinové děti.

Do finále jsme za náš klub Hnědý+zlatý vybrali:
neodmyslitelné pončo s doplňky , nepostradatelný deníček
a náramek pro méně odvážné

Pro tyto i jiné výrobky můžete hlasovat zde.

Omlouvám se pamětníkům, pokud to bylo všechno trochu jinak...