Nedávno na mě na Facebooku vyskočila tři roky stará vzpomínka:

„Tak si člověk říká, kde sehnat nové odběratele maniakálně se rodícího zboží, a ejhle – zvoní telefon! Místo tradičního reklamního opruzanta volá majitelka galerie, která v mističce od keramika, s nímž jsem kdysi dávno obchodovala, našla jednu moji zatoulanou malovanou rybičku. Moc se jí líbila, našla si na mne kontakt a v pondělí si přijede pro zboží. Kdy se už konečně naučím nepropadat malomyslnosti jen proto, že na mých profilech na Fleru chcíp pes a včas platí jen význační fakíři?“

Je pravda, že tehdejší „chcíplý pes“ vypadal ve srovnání s tím letošním jako skotačivé štěňátko, ale spolupráce s galerií v malém středočeském městečku stále vzkvétá. Moje malovaná rybička zkrátka čarovala a čaruje dál.

Jako dítě jsem nechápala, jak někdo může být tak hloupý a z pytle přání, která má, pracně lovit nějaká umolousaná tři. Stačí přece na rybku lišácky mrknout a říct, že mi úplně stačí jedno – aby se mi vždycky splnila všechna. Tehdy jsem samozřejmě ještě netušila, že touha bývá krásnější než její naplnění a pokud Bůh chce člověka potrestat, dá mu, o co ho prosí. Nejvíc radosti v životě mi přineslo to, o čem jsem nesnila, co přišlo jen tak mimochodem, mnohdy i v převleku za průser století.

Další „pohádková“ vzpomínka je stejně výrazná. Jsou prázdniny, ležíme se se spolužačkou ze základky u rybníka, je nám kolem šestnácti, pozorujeme kapry vyskakující nad hladinu a sumírujeme si v hlavě tři přání. Co kdyby...

Svá si už přesně nepamatuju, ale ta její ano, protože mi přišla neuvěřitelně dětinská: Potkat velkou lásku, mít bleděmodrou noční košili a podívat se do Paříže. Z dnešního pohledu vypadají košile a Paříž možná ještě zvláštněji, na co s takovými samozřejmostmi otravovat kouzelnou rybu? Ale je potřeba si uvědomit, že za našeho mládí se mohlo s trochou štěstí vyjet do socialistické ciziny, třeba na školní výlet do Osvětimi, a v obchodech se prodávaly beztvaré flanelové pytle s babskými kytičkami. Pod pultem bylo možné sehnat neprodyšné peklo z počesaného silonu se škrábající umělou krajkou.

Na touze po velké lásce jsme se samozřejmě shodly, jen jsme obě zapomněly, že potkat ji je jedno přání a žít s ní plus mínus v klidu až do smrti, je přání druhé, trochu důležitější než bleděmodrá košile a Paříž. Co si budeme povídat, život nás obě naučil.

Dneska bych už asi měla opět jenom jedno – do ničeho se nemontovat ve vztazích, přírodě ani politice, ale dokázat přijmout kompletní menu, které život servíruje, s pokorou, natěšeným zájmem a bez neustálého kvičení, že takhle jsem si to teda nepředstavovala. To je podle mě asi největší frajeřina! A zatím stejně pohádková jako ta zlatá rybka.

Tak je aspoň maluju, povídám si s nimi a musím říct, že mě z celého kamenného sortimentu baví nejvíc. Když totiž v kameni není nic jiného, ryba se tam téměř vždycky najde.

Ale ani ti psi nejsou k zahození, mám dvě báječné objednávky, jen zatím pátrám po vhodných kamenech. Tito už mají své majitele.