Dětský tábor dá zabrat... a pokud jde o malé záchranáře, platí to dvoj.... možná trojnásob...
Letos jsem si nasadila tu "oprátku" vlastně sama a dobrovolně. Přijala jsem nabídku, dělat instruktora na táboře s názvem: International Junior Lifeguard Camp....To o něčem svědčí, že? Bohužel, pracovní povinnosti mi nedovolily zúčastnit se hned od začátku tábora, a proto jsem nastoupila do rozjetého vlaku až v neděli... a povím vám... stálo to tedy za to!!! Dětičky už od čtvrtka vymýšlely stovky, ba tisíce lumpáren, jak odrovnat vedoucí a poměrně pilně na tom pracovaly.
Jenže spousta z nich už tušila, že v neděli se objeví "Ta drsná" - jak jinak než moje přezdívka na základě (nevím jakých???) zkušeností... Hned jak jsem otevřela dveře od auta, děti se začaly tvářit zvláštně a šířilo se šuškání a hloučkování. Přelétla jsem je pohledem, pozdravila se se všemi záchranáři a v duchu se smála, jak výborně ta moje "pověst" působí.... děti poněkud zneklidněly... tušily, že ráj na zemi právě skončil....
Nechtěla jsem je hned od samého začátku odrovnat, takže ranní rozcvičky jsem se zúčastnila pouze jako "cvičenec" a náramně jsem se bavila... po ránu byly celé ušmudlané, se zalepenými víčky... rozcuchané... Nejkrásnější pohled se mi ale naskytl, když musely hned ráno po rozvičce do vody a plavat stanovenou trať. Mručely, nechtělo se jim.... Přišla moje chvíle!!!!
"Copak, copak???? Jste záchranáři!!! Bojíte se snad vody??? Než napočítám do deseti, ať jste všichni ve vodě, nebo bude mazec!"... nevím, jestli to bylo chladnou vodou po ránu, nebo nervovým otřesem, ale pár dětí začalo drkotat zuby... nicméně... než jsem napočítala do deseti, všichni plavali...
Dopolední program jsme zahájili přednáškou o záchranně tonoucích a následně praktickým výcvikem, který pokračoval i odpoledne. Děti se začaly ošívat...
Další den ráno na rozcvičce už jsem viděla jen spousty vykulených očí a nad hlavami otazníky..."Cože??? Ona povede rozcvičky???"... vyděšené výrazy přibývaly... krásný pohled....
Následující dny jsme s dětmi strávili na Vltavě raftováním, v lanovém centru ve výškách, dalším výcvikem a přípravou na záchrannářské zkoušky... Děti se střídavě tvářily vyděšeně, nebo jim z očí koukala lumpárna... otrkaly se rychle...
V den zkoušek na mě ale dopadla nastřádaná únava... nebylo mi dvakrát nejlíp a místo obligátního buzení: "Vstávááááááááááát budíčéééék!!!" jsem děti jen přišla upozornit, že za 5 minut mají nástup na rozcvičku. Rozcvičku jsem vedla už jen polohlasem a když se děti po odplavání krátkého úseku odešly převléct... zůstala jsem tiše ležet na trávníku.
O několik minut později mě u vody našli kolegové záchranáři... následujících několik desítek minut znám spíš z vyprávění. Matně se mi vybavuje, co se dělo, oči jsem otevřít nedokázala a jakýkoliv pohyb byl nemožný....zvládla jsem ze sebe jen potichu vysoukat..."cuuuuukkkkkrrrrrr".... I záchranáři občas potřebují zachránit....
Odpoledne jsme s dětmi zvládli zkoušky - byly šikovné, i když některým jsme musely důrazně promluvit do duše a vysvětlit jim, co vlastně poslání záchranáře obnáší.... Zkoušky však zvládly všechny!!! Byla jsem na ně hrdá...Nesmírně!
Druhý den byl (snad jen po zkouškách) tím nejvýznamnějším z celého táborového desetidnu... BYLY ZÁVODY a naše děti reprezentovaly na tratích 500 a 1000 metrů - zároveň poslední část jejich zkoušek. Závody zvládly na jedničku všechny... bojovaly jak o život, byly statečné, odhodlané... Prostě praví záchranáři... Jaké pak bylo milé překvapení když jeden z malých neposedů, kterým jsem promlouvala do duše, ve své kategorii dokonce vyhrál!!! V tu chvíli jsem byla snad nejšťastnější na světě...
Mě můj závod ale teprve čekal.... žaludek po prodělané hypoglykemii stažený....nemohla jsem sníst ani sušenku... tak jsem pila odporně sladký čaj... brrrrr... O půl hodiny později už jsem s číslem stála na startu po pás ve vodě a koncentrovala se na výkon.... V hlavě jsem měla jen jednu jedinou myšlenku..."Doplav!" Po prodělaném "šoku" jsem se cítila neskutečně vyčerpaná a připravená tak akorát zavřít oči a spát...
Z koncentrace mě vytrhl hvizd píšťalky... START!!!!!!! Plavala jsem.... o život.... nikdy dřív pro mě ten závod tak těžký nebyl.... a navíc... nechtěla jsem zklamat ty "své" děti, které stály na břehu...a držely mi palce!!! Na trati jsem si jich několika všimla dokonce na loďkách a na březích.... mávaly, volaly, povzbuzovaly mě... a já věděla, že teď to prostě dokážu... pro ně, pro "moje děti"... pro záchranáře, pro všechny, kteří se mnou byli na táboře, pomáhali mi probrat se z nástrah hypoglykémie.... Pro ně.........
V cíli jsem dohmátla a zavřela oči...."Bože díky! Já doplavala! Jsem tady!" O to větší pak bylo překvapení...když jsem z výsledků zjistila, že jsem obhájila loňské vítězství.....
To zlato, je pro vás!!! Děti moje statečné!
A pro Vás - celou bandu skvělých záchranářů, kterou mám tu čest mít kolem sebe!!!
DÍKY!!!
Fotku z campu, závodů ani ceremoniálu nemám....ale protože vím, že mě vždycky prosíte o fotky, přikládám alespoň tuto... vyčerpaná po závodě, ještě nesmytá čísla z ramen, běžím do práce....
PS: Hned jak budu mít fotky k dispozici, přidám i tu s "mými dětmi"... ;)
Tentokrát jsem totiž za celý tábor nevzala foťák ani jednou do ruky.... i fotografové musí přece odpočívat! ;)
