Tak takový večer – jaký byl ten včerejší – už teda dlouho nepamatuju...a musím hned na začátek podotknout, že to s Valentýnem nemá nic společného a proto ti, kteří čekají příběh jako z červené knihovny, budou následně dost zklamaní

Už jsem se viděla v teplounké posteli, přikrytá až po uši v peřině s krásnými sny pod víčky, když v tom jsem JEŠTĚ PŘEPLA. Na ČT2 totiž v době, kdy jsem „přepla“ začínal boj o olympijské medaile v rychlobruslení žen. Každý, kterému třeba jen malinko bije srdce milovníka sportu, zbystřil stejně jako já. No jasně! Pojede Sáblíková, tak to už vydržím. Jenomže ono odjelo pár dvojic a naše očekávaná reprezentantka nikde. Už jsem opět sahala po ovladači, že se opravdu odeberu do peřin, když v tom komentátoři upozornili, že Martina už je na stadiónu, což bylo za chvíli stvrzeno i kameramanem, a tak jsem ovladač opět odložila. No tomu, kdo se včera díval, snad nemusím říkat jaké to byly nervy, než Marina Sáblíková dala špičku brusle ke startovací čáře, protože se ještě zdržovalo přestávkou, technickými problémy a dalšími dvojicemi, které samozřejmě také toužili po zlaté medaili....u nás by se řeklo, že to bylo napínavé jak malé gatě na velkém zadku, ale nakonec jsem se dočkala. V setmělém pokoji už byl slyšet jen zvuk televize a ozvěna z vedlejšího pokoje, kde chrupkali moji dva chlapi a napětí by se dalo krájet. Výstřel ze startovací pistole zazněl a snad každému, kdo to sledoval, se sevřelo srdce. Já spolu s tím i sevřela ruce a jen pořád v duchu opakovala: Jeď! Jeď! Jeď! Tak strašně moc jsem jí přála medaili (ne proto, abych mohla být "falešně hrdá na svou zem" ale proto, že je to obyčejná a moc šikovná holčina), že jsem jí snad pomáhala i dýchat. Po chvíli jsem si uvědomila, že palce držím tak pevně, že se mi už nejspíš nedokrvují a začínají mi mravenčit, ale co na tom, prostě i já ji musím nějak pomoct, říkala jsem si pošetile Když přijížděla na cílovou rovinku, tak už jsem stála v pozoru a povzbuzovala..... CÍL. Komentátoři v televizi řvali tak, jak se řve jen v těch nejdůležitějších sportovních chvílích, trenér Martiny Sáblíkové se téměř vznášel radostí nad stadiónem a Martina vyčerpaná, ale s obrovskou radostí dojížděla. Já tleskala jak na molí přehlídce, i přesto, že (jak jsem už psala) chlapi spali ..... ale nějaká oběť se prostě v takovýchto časech přinést musí. Naštěstí je to nevzbudilo, atmosféra se uklidnila a trošku i zmrzla, protože na svou příležitost čekaly ještě dvě dvojice závodnic.

Ne, že bych někomu přála něco špatného, to opravdu ne, ale říkala jsem si, že kdyby nožky aspoň malinko podklouzly a tyto závodnice přece jen trošku zbrzdily, nebylo by to vůbec k zahození . Ale naštěstí ani jedna z nich už nijak neohrozila naši zlatou Martinu Sáblíkovou. A musím napsat, že jsem ji to z celého svého srdce přála. Snad se najdou konečně peníze i pro zbudování okruhu pro rychlobruslaře, když máme ten nejlepší základ a nebudou se dávat pořád jen peníze na hokej, kde žádné velké výsledky už nedosahujeme, myslím, že by to i pro Martinu byla velká odměna.

V pohádce O velké řepě se píše, že vyrostla řepa veliká, převeliká....já bych to upravila, byla to pohádka, kde v hlavní roli byla radost veliká, převeliká a to nejen na stadiónu, ale i v našich srdcích. A proto MOC GRATULUJI KE ZLATÉ MEDAILI!!!

P.S.: a nakonec jsem moc ráda, že jsem ten ovladač odložila.