Včera, zblblá dotazy na sírovce, májovky a jiné houby experty, jako je milá hliněná dáma, vydala jsem se do lesa. Naštěstí zvítězila soudnost a nebrala jsem si košík (což byl dobrý nápad, už vidím sousedy, jak by se třískali smíchy...) a přehodila jen přes rameno houbové žebradlo od Slávky a do něj vrazila tašku od blůjaninky, kdyby náhodou... No jasně, že ani náhodou! 

Mělo mě varovat už to, že první houba (neříkám, že poslední, ale skoro poslední...), na kterou jsem narazila, byl choroš zimní. Už ten přívlastek!

Nahoubaři se pořád chlubí, jak jim všude vyrážejí májové hlívy plicní. Moje olšo- a habrohlívovníky prázdné, jen brablenci korzují po kmenech...

Ovšem že bych byla úplně bez úlovku, tak to tedy také ne. Nejhezčí nález byl malinký, heboučký a roztomilý. Pravda, nejdřív jsem ho málem zašlápla, ale pak jsem jej ujistila, že nejsem blbá, abych na něj sahala, nebo si ho nosila domů, jen jsem si ho opatrně vyfotila, řekla mu, že maminka určitě hned přijde a pomalounku vycouvala...

A vydala jsem se dál. Taková pěkná a světlá jasenina, tu doubek, tu osika; konvalinky a sasanky... Tady přece nemůže nebýt nějaký smrž! Chyba lávky, může.  Žádný smrž, jen sem tam plž!

V téhle bídě si pak jeden rád vyfotí i nechvalně známou jedůvku, třepenitku svazčitou... Furt je to přeci jen houba!

Aby to nevypadalo, že si pořád jen stěžuji - v lese bylo krásně, opojně voněly konvalinky, ptáci ječeli a abych nebyla úplně "plonk", sesbírala jsem u potoka aspoň pár posledních Jidášových ušisek. Srážkový stín je "sviňa" a kde není voda, tam houba neroste.  A kromě toho jsem si donesla ještě dvě klíšťata, takže naprázdno jsem z výletu nepřišla.

Loučím se žlutí od potůčku

a kytičkou konvalinek (abych tu Janinčinu tašku neměla prázdnou)

a nejpozději zítra ráno vyrazím do větrolamu... Aspoň májovku!!! (nejlíp plný košík)