Pohled na hvězdnou oblohu je něčím úchvatným. Vědomí vlastní maličkosti je spojené se zvláštním, nadčasovým pocitem naděje.

Podívej se na nebe a najdi si svou hvězdu...už víš, která je tvojě? Když padá hvězda, něco si přej. 

Oči mému milému svítily jako hvězdy, když říkal, ať zkusím rozfoukat mrak. Pořádně jsem se nadechla, foukala z plných plic a ono se to povedlo. Malý mráček, který jsem si na obloze vybrala, protože na větší jsem si nevěřila, postupně mizel, až byla na jeho místě obloha jasně modrá, jako všude okolo. Tehdy mi bylo devatenáct a pak už jsem to nikdy znovu nezkusila. Možná z obavy, že už by se to napodruhé nemuselo povést.

Ale na oblohu se dívám pořád ráda a mraky i hvězdy jsou častým motivem na mých šitých výrobcích. 

A zde je krátký příběh:

Šeřilo se, hvězdy se pomalu rozsvěcovaly, blížila se hodina vycházek divokých prasat, letů netopýrů a houkání sov.

V tu dobu se spolu na osamělém mole loučili strážce majáku a jeho milá. Říkal jí Květinová víla, protože ji vždy potkával oděnou do dlouhých šatů, s kytkou ve vlasech. Nastoupil do loďky a odrazil od břehu. Dívala se za ním dlouho, předlouho, ještě když on už se dávno neotáčel, protože si myslel, že ho nemůže vidět.

Dny plynuly a on se nevracel a ani maják již nesvítil. Každý večer chodívala ke břehu poslouchat velrybí písně a dívala se směrem k majáku, ale nikdy nic nezahlédla. Žádný pohyb, žádnou známku, že on tam je. Nenapadlo ji nic lepšího, než poslat vzkaz v láhvi. 

Čekala dlouho, ale společnost jí dělali nanejvýš noční tvorové. On se nikdy nevrátil. Poté, co si setřela s tváře už deset tisíc slz, učinila pevné rozhodnutí: vyhnat jej navždy ze svého srdce. Zdálo se to nemožné, ale jakmile přestala chodit na molo, kde došlo k jejich poslednímu loučení, šlo to o poznání snadněji a vlastně docela rychle. Přestala se trápit. Přesto však dodnes někde v houbi duše věří, že přijde den, kdy nebeští koňové stočí směr svého cvalu, obloukem se k ní vrátí a na tom nejstatnějším z nich bude sedět on.