...tak příznačná věta tomu co se ve mě nyní odehrává...( ne.. ještě nebudu máma, myšleno duševně, né fyzicky:)

Sobotní den, chvíli deštivý a chvíli slunečný, přesto však krásný měl být oddychem od veškeré práce, od stresů a věčně honby za stínem hodinových ručiček...

Byl však krásný a isnpirativní, dal mi nový dech, novou touhu, nové odhodlání - pomohl mi.

Jeden z mála dní strávený v poklidu s rodinou v samotném nitru "pýchy naší babičky", v její tak s láskou opečováváné zahadě, tam kde se se začíná rodit všechno zelené a voňavé, všechno barevné a všechno krásné, tam kde se prohnala povodeň i větrnná smršť, tam kde jsme bosí běhávali jako malí a kde snad budou běhat i jednou naše děti..

Na rozpáleném mramoru se pekly špekáčky a vzduch byl čerstvý, občas se kupily oblaka a husté mraky jako vyšlehaná smetana. A kousek opodál na dřevěném, dešťěm smočeném plotku se potichoučku krčila ptačí máma v zobáčku držíc nějaké to sousto, tiše a klidně vyčkávala až opustíme prostor kde sedáváme u ohně a pozorujem krásu přírody, kde si užíváme chvilku volna a klidu, tu chvíli tak ojedinělou a neopakovatelnou, chvilku kterou mi příjemně a inspirativně narušovala myšlenka na razítka, zase mě svrbily ruce:).

Z povzdálí střežila samice svá malá ptáčata, která se zrodila v hnízdě položeném ve větvích mladého stromku, pod samotnou ptačí haciendou, kterou postavil náš děda. Asi nebyla štěstím bez sebe, když jsem do hnízda strkala obří čočku, ale nešlo odolat, snažila jsem se však tiše a klidně, abych malé písklata moc nepolekala. Je to tak zajímavé, hnízdí i s malými jen pár centimetrů od posezení lidí, zvykla si? Nebojí se? Přesto však je ostražitá a vyčkává až do setmění, aby mohla nakrmit tři hladové krky, které nám celé odpoledne hrály do noty svým písklavým hláskem.

" Na co zase myslíš?" zeptala se babička, zase jsem myšlenkama u razítek, u tvorby, jakou to asi bude mít barvu? jaký to bude vzor až to bude hotové...nejsem schopna vypustit práci z hlavy, nešlo to, nešlo, v zeleném ráji plném skvostných detailů, které lze všelijak promítnout do tvorby..

Nechala jsem se inspirovat a ve zbytku volného času, za hluboké noci tvořila velikánské razítko, které bude prvním dílkem v budoucí malé ruční tiskárně látek a papíru, oči mi padaly, ale touha po okamžiku prvního otisku byla silnější..snad to stálo za to...

babiččiny krásy

květy a pupeny, listy, zelení i okvětí, kapky deště, paprsky slunce

nový život v ptačím domově

    výsledek mé noční touhy