Děti jsou radost, směje se škodolibě brácha když začnou na návštěvě obě naráz křičet nebo když moje starší dvouletá dcera prolézá byt ve snaze najít "papipy" Jen pro vysvětlení papipy je momentálně skoro všechno, co nemá nic společného s hračkami, takže nejoblíbenější předměty jsou šroubky, kolíčky, kamínky a podobná drobotina, které se u nás ve starém baráčku najde opravdu mnoho. Největší radost má to moje dítě z podobných blbinek, ale má to i výhody, třeba ušetříme za nákup předražených kýčovitých hraček, které jí stejně moc nezajímají.

A už se ozývá druhá, takže klasika - pauza :) Pokračování později

Nakrmeno, přebaleno a jedeme dál. Já nevím jak ostatní maminky, ale mě jak takhle někdo přetrhne nit tak už zas nevím co jsem vlastně chtěla říct. Jó a to vlastně také souvisí s tím že jsou děti radost :) A víte co já i přesto že jsem kolikrát pořádně unavená a ztrácím pojem o čase díky nočnímu vstávání i o tom co jsem vlastně chtěla říct, neztrácím chut něco tvořit. Právě naopak, potřebuju občas přepnout vypínač z polohy máma a soustředit se na sebe, protože člověk z toho věčného ňami, hají, ťapi ... prostě potřebuje vypadnout. 

A starší vstává po o, takže jdeme svačit - klasika opět pauza :)

 No řekněte má vůbec cenu něco psát? Možná tak o půlnoci když obě spí.. Tak aspon že bych na závěr řekla něco chytrého... Využiju jedné rady, kterou jsem nedávno dostala. ČLOVĚK MUSÍ BÝT TAK TROCHU SOBEC. Takže rozhodně neplatí napřed děti, manžel, zvířata, úklid a pak někde daleko já, jak jsem to praktikovala při prvním dítěti a výsledkem byla jen ztrhaná matka. Na prvním místě jsem ted prostě já (což v praxi znamená, že někdy dám sobě najíst dřív než zvířatům :D) a hlavně se snažím si trochu toho času urvat na to svoje řádění. Samozřejmě by to celé nešlo bez podpory manžela, která nejvíc spočívá v tom, že mi do ničeho moc nekecá, jelikož zjistil, že to nemá cenu.. Takže jediný jeho komentář na mojí činnost byla jednou v noci, když zakopl o natřenou skříňku "Ježiši, co to zase děláš?"

No nemám já štěstí?