Před dvěma roky jsem tady naťukala svůj první pokusný blog. Bylo mi přesně 40 let, tak jsem si to stanovila jako takový životní mezník. Takový předěl, půlka života, ve kterém jsem se z mladé paní překonvertovala do madam ve středních letech, nicméně na Fleru jsem byla čerstvě vylíhnutá, neopeřená a plná pochybností, jestli to, do čeho se pouštím s takovou vervou, má vůbec nějaký smysl.

Prvních pár měsíců se jednalo o pokus, zatím ještě na mateřské - jenom abych se nezbláznila z nekonečné, neviditelné a nedoceněné práce, kterou matky vykonávají. Prošla jsem si všemi fázemi nováčka - od prvního  vytržení nad srdíčky, přes zoufání nad nulovým prodejem, schlípnutím po návštěvě diskuze, kde nováčci dostanou pěknou životní lekci a následným "beraním" zatnutím a přefocením a překopáním zboží. Dodnes cítím euforii nad první objednávkou, radost z občasné komunikace se spoluprodejkyněmi, se kterými jsem se spřátelila. Jsem vděčná za všechny nominace, ve kterých se moje zboží ocitlo, ač jich sama z nedostatku času moc nedělám a často se i nedostanu k poděkování za všechny, protože se mi prostě nedaří sedět chvíli v klidu u počítače, většinou u toho dělám i milion jiných činností, protože dokud jsou děti vzhůru, tak se neustále hlásí o pozornost a pokud spí, tak sedím u modelovacího stolku v obýváku, sledujeme s chotěm televizní program z nějakého záznamu (nenávist k reklamám nás k tomu donutila), já zaměstnávám ruce (aby nechtěly do lednice) a poslouchám hluboký hlas z nějakého dokumentu, který dramaticky sděluje:"... a zatímco se Hitlerovy vlčí smečky plížily hlubinami Atlantiku, konvoje spojeneckých lodí bla bla bla..." 

Jak tak čas plynul, legalizovala jsem podnikání, prokousala jsem se pravidly i prvním daňovým přiznáním a díky své večerní dvouhodinovce jsem schopná zaplatit své výtvarné potřeby a odvody státu, na víc zatím moc nezbývá. Stojí mi to za to? Stojí. Stojí mi to za nadšené zprávičky od zákazníků, stojí mi to za fotky od sběratelek, kterým jsem doplnila špajzky jejich domečků, stojí mi to za vracející se nakupující, kteří doplňují zásoby hrátek na restauraci, piknik nebo svatbu. Baví mě hrát si s různými velikostmi a poměry, studovat jídla z dávných časů i z rozličných zemí. Baví mě zkoušet nové a nepoznané, baví mě objevovat hranice, které lze překročit teprve až když člověk nabyde dost sebejistoty a zkušeností, aby si na ně troufl. Stojí mi za to vyrobit věc, ze které mám sama dobrý pocit, kterou nikdo nesní, která se nemusí opětovně prát a uklízet, a která někomu udělá radost. A když se se mnou navíc o svou radost podělí, tak mi to dělá moc a moc dobře. Mňaaaaaaauuuuuuu. 

A co dál se za rok přihodilo? S antipatiemi k pavoukům jsem nehla a zuby mám také stále všechny. Jak jsem zmínila ve svém blogu k 41. narozeninám, doufala jsem, že ty 42 oslavím už jako chrt. Nooo, pokud by ti chrti byli tři, a byli to pořádně urostlí samci, pak nejsem daleko od pravdy. 

My tři vyžraní chrti jsme za poslední rok dle statistiky mých kouzelných sportovních hodinek ušli celkem 342,34 kilometrů. Ušlapali jsme 2.944.841 kroků. Překonali jsme 2.644 výškových metrů. A přibrali 10  kilo. Ty moje prokleté chutě.

Hodinky mi dávaly zabrat. Semtam jsem je zhuseně na pár dní odložila, když mi při domácí robotě vibrovaly na ruce a řvaly "Pohyb!" Kolikrát jsem ponuře zírala na paličku na maso a představovala si, jak ječím a buším do toho ubohého strojku, který jen dělá svojí práci. A když váha dál stoupala.... prostě jsem si všeho přestala všímat. Už jsem na nich koukala jen na čas a nic jiného. 

Jenže situace už se stala opravdu neúnosnou. Přesněji, mé klouby už byly neúnosně zatížené a vše dovršila fotografie z dětské oslavy, kde byli u dospěláckého stolu úhlední rodiče  a jeden obrovský plejtvák. To už jsem opravdu nad sebou zlomila hůl a vynechala kompletně cukr, kávu, limonádu, rum, bum a bílou mouku. Čaj piju dál. Trvá to měsíc a zoufale čekám na příval energie, kterou prý všichni hubnoucí cítí po vynechání těchto jedů. Jedy mi způsobovaly libé pocity, zatímco teď mám pocity rozzuřeného pitbulteriéra, který chce jen kousnout, trhat a na rozervané hromadě čehokoliv usnout. Držte mi palce, ať se udržím dál a vydržím oblbovat své choutky hořkými bylinkovými lektvary, které aspoň potírají urputnou chuť na sladké.

Včera jsem šla s dětmi a kamarády na procházku "Tour de hřiště". Je to takový místní okruh po 4 různých hřištích. A zatímco si děti na lavičce pochutnávaly na sušence a  jablkách, lačně jsem sledovala ty prstíky umazané od čokolády a žuňkala ten strašlivý hořký utrejch, co jsem si nalila sebou do lahvičky. Vydržela jsem, děti mají  prstíky stále všechny.  A to ty děti byly čtyři, to jest  40 prstíků zamatlaných lahodnou, voňavou, sladkou, mléčnou čokoládou a obalených křupavými, sladkými sušenkovými drobečky. Tohle byl opravdu útok na moji vůli. 

Mrazivé dny mě držely doma, ale jakmile mrazy pominuly, už zase kroužím po ránu naším zámeckým  parkem a těším se, až teploty překročí definitivně 15 stupňů a sluníčko se do mě bude trefovat prvními teplými paprsky. Třeba na ty 43. narozeniny budu opravdu už o jednoho vyžraného chrta lehčí.