Je 1. 1. 2018, nějakých 28 minut po půlnoci, dneska večer Silvestr a pak Nový rok. Říkala jsem si, že když jsem nestihla zrekapitulovat před Vánoci uběhnuvší rok, možná by bylo fajn se mrknout na novoroční předsevzetí. Ale nakonec jsem to taky zavrhla. Čtu si tu svůj loňský dopis Ježíškovi a žasnu, co všechno se za ten poslední rok přihodilo. Čas fakt strašně letí!
A zdá se mi až k neuvěření, že se to všechno do těch 365 dní dokázalo vměstnat, já to skutečně zažila a tou rychlostí se nerozložila na jednotlivé atomy a nezmizela v nenávratnu. Mám velkou radost, že se nám podařilo zrekonstruovat výrobnu, místo, které si denně užívám a dává mi velkou energii a sílu jít dál. Dokonce se mi často ani nechce domů 
Za ten loňský rok do mého života vstoupilo mnoho báječných lidí a vznikla pevná a inspirativní přátelství. Zjistila jsem, co pro mne Monamy je a jaký pro mne má smysl. Věřím, že jsem na té správné cestě a těším se, co se objeví za další zatáčkou.



- Každé své rozhodnutí směřuji k mé vizi – mám svou představu ideálního života, určitě ji máte i vy. Letos jsem se naučila každé své rozhodnutí, ať už se týká rodiny, domácnosti či podnikání zvažovat primárně tak, jestli naplňuje mou vizi ideálního života. Skvěle mi to pomáhá nedělat rozhodnutí, která na první pohled vypadají lákavě, ale ve výsledku mě zatěžují a nepřinášejí mi to, co od života primárně potřebuju.
- Zjednodušuju, kde to jde – vlastně je to velký úkol pro letošní rok. Zjistila jsem, jak jsem zahlcena všemi možnými povinnostmi, rozpracovanými projekty, těmi běžícími, na které nemám čas, agendou emailů a sociálních sítí, kde je nutné být stále ON a k dispozici. A zjistila jsem, že je to pro mne stresor 1, který hodlám letos zmenšit na myslitelně možné minimum. Držte mi palce.
- Nelpím na hmotných věcech a učím se nelpět ani na lidech – to ohledně hmotných věcí jsem si myslím odžila už poměrně dávno, dalo mi to pocit velké svobody a nezávislosti. Nelpění na lidech je pro mne velký AHA moment toho loňského roku. Učím se přijímat to, že blízcí lidé v nynějším období, nemusí být tak blízcí v budoucnu, ale že přijdou noví a že je to tak správně. Ano, bolí to někdy neskutečně, ale za tímto osvobozením je tak velká svoboda, která mi málem bere dech.
- Nečekám, hledám způsoby – načekala jsem se v životě na vhodnou dobu pro to či ono už nesčetněkrát, a když si to vracím zpět, zjišťuju, že ta správná doba vlastně nebyla nikdy. Vždycky jsou důvody pro a překážky proti. Loňský rok byl pro mne zlomovým v uvědomění, že nemusím například s cestováním čekat, až děti odrostou, ale mohu najít způsoby, jak realizovat své touhy po poznávání jiných krajin teď hned. Kdybych se nerozhodla, budu čekat dál.
- Nespěchám, nechávám věci plynout – jsem od přírody činorodá a aktivní. Tak, že hodně věcí sunu před sebou, plánuju, realizuju, konám a někdy i tlačím. Často jsem měla pocit, že včera bylo pozdě. Teprve s Monamy jsem v tomto ohledu dospěla. Ne, nesedím na zadku se založenýma rukama, stále konám, ale není to v křeči a s urputnou silou, je to v proudu a s vědomím toho, že vnímám, co se děje kolem mne. Už nepluju proti proudu, hledám ten nejsilnější a nechávám se jím unášet. Je to velká úleva a velká úspora energie, kterou mohu věnovat sobě. Konečně




