Před časem jsem psala zoufalý balící blog a teď jsem částečně podlehla Pavlinu popichování a částečně sdělit Orinočce: " A ono na to fakt došlo"

Pro nezasvěcené - nedlouho po sepsání blogu jsem vyprodukovala košík na houby. Přiznávám, že se trochu vymkl kontrole, původně to měl být spíš menší košík, jenže já byla myšlenkami zrovna u jiné důležité záležitosti a tak přibýval a přibýval (trochu jako z pohádky "Hrnečku vař"). Když jsem to zjistila, chvíli jsem přemítala co s ním a nakonec dostal ucho a s ním svou konečnou podobu.

Patálie první - Košík se fotí

Taky znáte ten pocit když máte z něčeho radost a jste nedočkaví honem to ukázat světu? Mizerné světlo, překotné přípravy, malé pozadí (tím myslím fotopozadí) a velký koš. Chvíli nespolupracuje košík, chvíli pozadí (kdo vymyslel vítr?), chvíli foťák (jak by taky mohl - nohou držím pozadí, na druhé vrávorám, rukou košík a druhou foťák). Taky se vám stává že potřebujete fotit něco co zároveň držíte? Jestli ne tak to zkuste, ale pozor, pro správný prožitek to musí mít minimálně 40x30cm (asi o 10 cm méně než pozadí). Zaručeně pobavíte všechny kolemjdoucí a sebe do fáze papiňáku před explozí.

Pár fotek se dá použít...

Patálie druhá - Košík jde do skladu

Lidem, kteří žijí v minimalistickém prostředí a tvoří větší věci bude toto blízké. Beru košík a mířím ke svému skladu (rozuměj starou almaru, kde se má tvorba dělí o prostory s dekami a ručníky po babičce). Otvírám dveře a bezradně zírám na zaplněné police, kam se tenhle trochu větší košík nemá šanci vejít. Rozhodnu se obětovat několik přikrývek a zoufale se je snažím nacpat do skulin k dalším původním obyvatelům. Po chvíli snažení se obyvatelé za použití hrubé síly vzdávají a přijímají roli sardinek s příbuznými.

Vzniklo mi místo na košík...

Patálie třetí - Zase balení

Někdy v této době přidává Orinočka svůj komentář:  "Irilee, košík nádherný, akorát přemýšlím, jak ho budeš balit:)))".  Snažím se si vsugerovat že ho nikdo chtít nebude a dělat že mě tahle myšlenka neděsí. Nějaký čas se mi to daří, tedy až do včera. Košík má jít do světa. Rozechvěle klikám na profil - a jeje, příliš daleko na výlet. V zápětí mi to dochází naplno - Bude se balit...  Přináším košík a najednou se mi zdá ještě větší než předtím. Po chvíli zaplaším myšlenky na holubí poštu (týrání zvířat v podobě schváceného ptáčka táhnoucího asi pětkrát větší koš mě nenadchlo) a vyrážím na průzkum krabic. Cestou se spravedlivě rozhořčím nad dnešními prodejci, kteří už ani lednice nebalí do krabic (naši nedávno pořizovali a přivezli jí omotanou folíí - asi tunou folie). Napadá mě omotat košík tunou folie a v zápětí zavrhuji - krabice je krabice)

Po půlhodině zmateného probírání se krabicemi konečně nacházím tu jednu jedinou vybranou velikou a zkusmo ji skládám. Hm, zdá se menší než minule.

Jdu pro košík a s úlevou zjišťuji že se sice tak, tak, ale vejde. Přibírám ještě jednu krabici na jiný košík a nesu je domů. Nastává obvyklá balící fáze a kupodivu celkem brzy je krabice připravená. Běhen balení si do druhé krabice přinesla kočka kotě - no dobrá, těhle krabic mám víc, odcházím pro jinou. Mezitím zoufalá matka kočka vyhupne na krabici již zabalenou a se vší vervou se do ní snaží dostat.

Sundavám kočku, opravuji škody na krabici a pouštím se do odesílacích štítků.

Zjišťuji že balení přináší kopec zajímavých zážitků.

Ujišťuji se, že nebudu dělat větší výrobky než mám krabice - tedy aspoň se pokusím.

Mám pocit vítězství.

Omluvte prosím další strohý bezfotkový blog a také se nebojte, nebudu popisovat každý můj balící pokus.

Loučím se s vámi a jdu dokončit započaté...