Vždycky jsem měla pejska, spíše však několik pejsků. 

Když jsem odmaturovala, chtěla jsem jako dáreček jezevčíčka. Přijel vlakem za tři stovky. Jmenoval se Filipínek a byl to lovec každým coulem. Brávala jsem ho do práce, tenkrát jsem pracovala jako pomocná agronomka ve statku a bylo to možné. Můj budoucí manžel ho leckdy vozil v  traktoru, na  poli ho vypustil a pejsek byl v sedmém nebi.

Když se nám narodila Týnka, dělili se o ohrádku a trošku se bojím, že i o dudlíky. 

Jednou vypadl z okna a pochroumal se, půl roku to šlo, ale jednou vyskočil a už to bylo. Ochrnutý od pasu dolů. Tenkrát nám  veterinář nějak neuměl poradit, jak by se to dalo vyřešit . Pomohli jsme mu do psího nebe v jeho šesti letech. 

Další pejsek byla Polynka. Sjezdili jsme všechny útulky v okolí, ale měli jsem dvě prťata a nikde nám k dětem nechtěli dát štěně. Pak jsme jedno objevili v nedaleké vsi.  Zadarmo. Oba rodiče jsem viděla, krásní zlatí jezevci. Ovšem Polynce nějak narosly nožky, trošku chůdy... Jezevčík ani náhodou.  Byla zlatá, učenlivá, hodná, ideální pejsek. Když jí bylo asi sedm, nějak se jí nechtělo být veselá. Pořídila jsem jí kámošku, opravdickýho malinkýho jezevčíka. Taky za tři stovky. Polynka  okamžitě získala obrovskou chuť  do života a z Žulinky vychovala dalšího skvělého člověčího kámoše. 

Přestěhovali jsem se do domku a pořídili si k těm dvěma ještě bíglici. Polda i Žulda byly zdravé jak řípy, umřely hodně, hodně staré. Zato bígloška Fí-Bí se nějak potácela od nemoci k chorobě. Narodila se s ocáskem zlomeným do pravýho úhlu, sranda veliká. Byla moc hodná, trošičku poděs, jako bígli bývají, ale zlatá. Dlouho nic, pak nádor, pak další, Pak jí vyhřezla plotýnka, strašná doba. Dvě operace a lítala jak kdysi. pak nádor veliký, jizva přes celé bříško až dolů k noze. Všechno dobrý, ale okolo rány se dělaly puchýřky a za pár měsíců jsme jí pomohli za Fipínkem . Hodně progresivní rakovina kůže. 

Ještě než jsme přišli o Žulinku a tak blbě i o Fí-Bí, dostala jsem od jedné milé zákaznice štěně křížence. maminka byla čivava a jezevčík, byla hodně podobná Majklovi Džeksnovi, a tatík nějaký místní milovník. 

No štěňka je čivavčík, štěkna po mamce a poděs po tatíkovi. Když jí byly čtyři, tak jsme právě během krátké doby přišli o dvě čubinky a Barnabáška zůstala sama samička samotinká. Vždy obklopená smečkou a naráz ticho. Deprese, nechuť k čemukoli. Zasedla jsem ke kompu a pátrala po pejskovi zadarmo, nějakém starším, pokud možno kastrátovi a aby se holky snesly. objevila jsem webovky  paní, která má útulek pro malé pejsky přímo u sebe v domku. Je to v Praze a pejsky má vychované, čistotné a zvyklé na ruch a lidi a psy. Vybrala jsem hubenou fenečku, vypadala jako kůzlátko, asi rok a půl dle mínění veterinářky. Kastraci už měla za sebou, měla čip a byla prostě kouzelná. Jeden dva mejly, telefonát a jeli jsme pro ní. 

Plný barák tlapiček až mi bylo úzko. Karanténa pro maminky se štěňátky, větší štěňata a pak parta pubošů. Uprostřed toho psího klubíčka ta naše ušatá světlá holčička. popadli jsme jí, zaplatili adopční poplatek, podepsali hordu papírů a uháněli domů. Byla už noc, měla jsem strach, jak to bude se seznamováním, přeci jen Barnabáška si asi bude hlídat domov? No nebylo žádné seznamování, Nová naklusala do obýváku, naše koukla jak zjara, nová hupsla na gauč a bylo. Spali jsem všichni celou noc a ráno jsme byli normální smečka, jako kdyby jsem jí měli odjakživa. Dali jsme jí jméno Peeta, říkáme jí Pitrýsku. Barnabáška je taky pokaždé titulována jinak, Barbucha když zlobí a Barunko jí říká manžel. Po měsíci a půl jsem objevila v novinách článek právě o paní Plaňanské, byla jsem tak překvapená....ze všech pejsků které tam v tu dobu měla byla na fotkách právě ta naše ušatá potvůrka. Všichni pesani, které jsme tam potkali už mají nový domov.

Tahle  poslední fenečka je zřejmě náš poslední pejsek, přeci jen se dožívají poměrně vysokého věku a mě bude padesát. Možná si na stará kolena vezmem ještě nějakého starého strašáka, těch jsou útulky plné, velké a staré pochopitelně nikdo nechce. Potřebují péči a světe div se...taky hodně žerou. 

Nekupujte, adoptujte. Počáteční suma za pořízení se zdá vysoká, kastrované a čipované nadělení stojí v Praze  cca 3900 kaček, ale máte o starost s kastarcí méně a socializované vděčné klubíčko. 

Jo a nenechávejte v bytě povalovat krabičky s kapesníčky. Včera jsem zametala a dneska taky. Buď si utírat nos do rukávu, nebo prostě nezapomínat a lákadlo kapesníčkové dávat dostatečně vysoko 

A zavírat do koupelny, nebo tam, kde máte špinavé prádlo. Po  příchodu z práce se vám určitě nechce sedat si na gauč, kde je hnízdo z použitých  fuseklí apod .