Tak jsem se přehrabovala ve svých (převážně virtuálních, hmotné ztrácím) papírech, přemýšlela, proč nepíšu, ale vyrábím šperky, když jsem vždycky chtěla psát... A našla jsem jednu takovou aktuální věc, asi platí sakra hodně i pro mě a vlastně nevím, co tím chci říct... jen mi přijde, že to sem v dnešních dobách sedí. Takže tak.

Je jich moc
těch mravokárců
pro samé oči nevidí
na pomoc světu
moudra starců
a za sebe se nestydí

Jsou všude cvoci
jednoocí
co myslí si že kralují
vše vidí jenom černobíle
jak sami si to malují

A jenom málo
slepých věštců
co umí časem prohlédnout
a za neštěstím
za nečasem
záblesky duhy zahlédnout 

Tak přeji všem tu duhu :)

A vlastně ani nevím, nakolik sem takový osobní zápisek patří...