Kdysi jsem chodila na kurz arteterapie. Bylo to ještě před "Nedělní malířkou", tedy než jsem se začala učit malovat seriózně :) akvarel. Tehdy na arteterapeutických sedáncích jsem namalovala svá první akvarelová, či spíše vodovková díla. No, vlastně... Úplně první "akvarely" jsem musela vytvořit už jako dítko, ale o nich tento blog nebude. Chtěla bych se s Vámi podělit o to, jak mi to šlo či nešlo se štětcem a barvami v uplynulých několika týdnech, v tom podivném období korony... A jak s tím souvisí zmíněná arteterapie.
Bude to trochu o napumpovaném rozumu informacemi, pocitech bezmoci, určité ztrátě kontroly a zmatené duši. O akvarelu v nouzovém režimu. O naději. O inspiraci.

Když to všechno začalo, když jsme se zavřeli doma, bylo vše natolik nové a nezvyklé, že to bylo svým způsobem vzrušující, "do plusu i mínusu" . Aspoň u nás to první dva týdny vypadalo jako na příjemném táboře či v Prymulově poradním štábu :). Pokud bych se omezila na svůj "akvarelový" stůl, dokončovala jsem rozpracované a začínala s chutí nové. Co na tom, že jako spodní proud tu a tam probublávaly pocity bezmoci, trochu nervozity a zmatku, nezávislé na informacích a mém úsilí virus pochopit a kontrolovat. Jenže asi tak po třech týdnech začalo být hůř. Hůř tak nějak celkově, i pokud šlo o mou inspiraci a důvody se do tvorby pouštět, když lidi chudáci, a lékaři, a pokladní... Nejvíc scházelo to "světlo na konci tunelu", datum, kdy pandemie skončí...

Jednou jsem takhle celkem tupě zírala na prázdný papír a snažila se do NĚČEHO pustit. Ale jediné, čeho jsem dosáhla, bylo vytvořit obavu z bílého papíru. Po nějaké chvíli jsem si řekla, že z toho dneska nic nebude, a sáhla po fotce, která mě měla inspirovat, že ji sklidím... Leda na to jít odjinud... Zkusila jsem tedy jít na tvorbu více zlehka. Nekontrolovat proces a přizvat do něj více náhody a hry. Nešlo si nerozpomenout na akvarel arteterapeutický, jak jsem ho zažila před lety na kurzu! Na legendární "smejvák".

Můj smejvák z roku raz dva. Více o této technice třeba zde.

 
Odložila jsem tedy stranou akvarelové techniky a dovolila vodě a barvám (a sobě) dělat si, co chtějí. Na konci tohoto léčivého neočekávaného dýchánku - volným zapouštěním barev do vody - vznikly malé abstraktní obrázky. Říkám jim "skvrňáci" :). Mohli zůstat v intuitivní syrové podobě coby odraz mého vnitřního rozpoložení. Skvrňáci si ale řekli o to, některé fleky vytáhnout víc na světlo, domalovat někoho, kdo se krčil ve stínu/Stínu... Přesně tak jako v terapeutickém vodovkovém smejváku.
A tak vznikly v nouzovém režimu trochu jiné akvarely:

Chci ti něco pošeptat	Já nespím, já se probouzím	Už troubějí

Podobně terapeuticky na mě zafungovala tvorba následujících obrázků. Na začátku ovšem byly skvrny jiného původu. Dala jsem se do úklidu jedné kupky s nedokončenými věcmi. Pár skvrn mě zaujalo, takže papíry neskončily v koši, ale stálo za to je dotvořit podobně jako skvrňáky výše.

Geniální přítelkyně
Tohle jsme my!

Žvýkačkový dům

Toto jsem Vám tedy chtěla napsat. A sama se z něčeho vypsat/vymalovat.

A pokud by to někoho z Vás třeba i inspirovalo, mám radost! Já jsem (znovu)objevila trochu jiný způsob, jak malovat, zkoušet netradiční barevné kombinace a naslouchat vodě a barvám. A sobě :). 


Jak se tvoří v "nouzi" Vám? Potýkáte se s nějakým bloky, bez ohledu na to, zda je zrovna pandemie?

Na závěr přeju Vám všem pevné zdraví a vydržme být ještě maskovaní! Je to nadějné...

Vaše Nedělní malířka