Včera dopoledne mě navštívil anděl. Ohlásil se předem. Vzal na sebe podobu drobné brunetky, mámy tří děvčátek. Snad proto jsem ho nepoznala.

Hned ve dveřích mě objal a políbil. Voněl jasmínem. Podal mi růžovou papírovou taštičku se slovy: „To je pro vaši rodinu.“ Pak se nechal usadit ke kuchyňskému stolu a začal si se mnou povídat - o dětech, o životě, o víře. Z tváře mu nemizel úsměv a z tmavě hnědých očí plamínky. Upíjel meduňkový čaj, ujídal ze smetanového poháru a nespouštěl ze mne oči. Krátce po poledni se rozloučil a zmizel.

Na kuchyňské lince trpělivě čekala růžová taštička. Prosila: Otevři mě. Pod vrstvou sladkostí a drobností pro děti se ukrývala běloskvoucí obálka. V ní dvě modré bankovky a vzkaz od nebeského Táty, že miluje naši sedmičlennou rodinu a ví o našich potřebách. Vzalo mi to dech a vehnalo slzy do očí.

Až se mě děti příště zeptají, jak vypadá anděl, řeknu jim, že nenosí křídla, jezdí autem a umí slovensky...