Ukázka z knihy:

Bláznivá
Viktorie Theresie Židová
9. 6. 1792 Červená Hora - 17. 10. 1868 Červená Hora

U paty lesu byl veliký dub, tam stávala Viktorka celé hodiny, upřeně dívajíc se dolů k splavu. Za soumraku sešla až k samému splavu, sedla na omšený pařez, dívala se do vody a zpívala až dlouho, dlouho do noci, vypráví Božena Němcová ve slavné Babičce. Začala ji psát po smrti nejstaršího syna Hynka. Smutná událost tak vrátila
zoufalou autorku do krajiny dětství, kdy v žalu prchla do známých míst, která si ale značně přibarvila a zidealizovala. Změnila tím osud nejen svým bývalým sousedům, ale zcela zásadně ho změnila i Viktorce.
Její otec, Antonín Žid si nevěstu Annu Lelkovou vyhlédl v nedalekých Třticích. Po svatbě bydleli v Červené Hoře u Červeného Kostelce. Antonín byl obyčejný chalupník, tedy usedlík, mající chalupu a nejvýše 20 korců polí výsevku (zhruba 5,7 hektaru).
Skromná chalupa se postupně zaplňovala drobotinou, mezi níž se batolila okatá Viktorka. Žili prostě. Maso jedli jen o svátcích a děti od útlého věku musely rodičům pomáhat. Císařovna Marie Terezie je sice zavedením šestileté školní docházky od dřiny částečně osvobodila. Přesto docházka na venkově byla prachbídná, neboť rodiče
se v hospodářství na pomoc dětí spoléhali.

Viktorka si musela odbýt své povinnosti, ale jinak si mohla hrát se svými vrstevníky. Až jednou maminka to skotačení uťala tím, že jí vtiskla tabulku do ruky a poslala ji se sestrou Františkou do jednotřídní školy ve Slatině (dnes nad Úpou). Viktorka pilně poslouchala pana učitele, přesto za těch šest let pochytila pouhé základy čtení, psaní a počítání. Kromě tabulky později nosila i ručně psané a malované modlitby. Ty se po ní také dochovaly. Jinou knížku ani neměla. Kde by se v jejich chalupě vzala.
Z malinké holčičky dospěla ve švarnou pannu jak malovaný obrázek. Usmívala se na celý svět a ráda se nechala provést v kole.

Každý se za pěkným děvčetem s potěšením otočil a lecjaký hoch si s ní rád zatancoval. Doma ale nemohla zůstat na věky. Otec ji proto poslal sloužit do Žernova k sedlákovi Antonínu Šimkovi. Tak to na venkově běžně chodilo, přestože „nejméně byla oceňována práce ženská, práce děvečky. Děvečka si ročně vydělala polovinu toho, co čeledín, dvě třetiny toho, co pohůnek,“ komentují tuto práci dobové prameny.

Do Viktorčina rodného kraje přišel na zimu pěchotní sbor vojáků, takzvaných myslivců. Dle tehdejšího obyčeje se jeho členové rozeseli po jednotlivých staveních v Žernově a jeho bezprostředním okolí. Místní lidé pochopitelně láteřili, protože měli povinnost muže ve zbrani živit. A ti jim často mnoho vděčnosti neprojevili, naopak dobrotu chalupníků opláceli laškováním s jejich dcerami a manželkami. Čím hezčí dívka to byla, tím spíše se před nimi musela schovávat. To platilo i pro hezkou Viktorku, jíž všichni také varovali, aby se pánům v uniformě vyhýbala. Ta si z toho ale nic nedělala, rozhodně se nehodlala zavřít v komoře a tam tiše přečkat, než vojáci odejdou. Byla mladá, raději si chystala pentle na nadcházející pouť, jež se konala na svatého Jana. Tehdy si odběhla do sousední Studnice na tancovačku. Určitě pozdravila sousedy a pak už šla z náruče do náruče. A kdyby mohla, protancovala by nejraději nejméně troje střevíce. Najednou se před ni směle postavil neznámý snědý muž, uhrančivý Černý myslivec.
Popadl ji za pas a už se s ní točil jako šílený. Něco jí vášnivě šeptal. Moc mu nerozuměla, ale to, co zachytila, znělo jinak, než když s ní mluvívali vesničtí hoši. Ale spíše než obsah vnímala medový tón řeči a hlavně cítila jeho silné ruce, kterými ji svíral v obavách, aby mu neutekla.

Každá sebelepší zábava jednou končí, a když se Viktorka spolu s jinými děvčaty a chasníky vydala na zpáteční cestu, ještě netušila, že od teď ji bude smělý tanečník pronásledovat na každém kroku.
I když vojáci alespoň trochu chalupníkům pomáhali, krátili si volnou chvíli všelijak. A nevinná Viktorka měla tuto nudu protřelému muži zahnat. Samozřejmě nemohla tušit, k čemu si ji ten nezdvořák vybral. Celkem intuitivně se zdráhala. A přestože jí určitě lichocení takového světáka potěšilo, bála se ho. Jenomže on to asi s naivními holkami uměl a čím víc se před ním schovávala, tím v něm více probouzela odhodlání se nevzdávat. Aby ji přesvědčil o čistotě svých úmyslů, neváhal jí dokonce přislíbit manželství. Zapřísahal se, že to s ní myslí naprosto vážně. Vždyť ho čeká poslední rok služby a pak bude svobodný. Tomu musí přece uvěřit! Ovšem sliby prohnaného světoběžníka, který si v každé dědince vyhlédl jinou tvářičku, byly zcela falešné. Ona však o pravdivosti jeho slibů nepochybovala: „Mně zaznívá ustavičně v uších jeho hlas, jeho slova, když mi povídal, že mne miluje, že jsem jeho blaho, jeho nebe.“

Viktorčina rodina se ale vzbouřila proti lehkověrnému sukničkáři, který jí pro vlastní potěšení pletl hlavu. 

----------------------

Kapitoly knihy:
Bláznivá – Viktorie Theresie Židová
Havlíček a Božena – Karel Havlíček Borovský
Guvernantka a učitel – Karolina Ottová z Ottensteinu
Co nám ve škole neřekli – Vítězslav Hálek
Básník světobolu – Rudolf Mayer
Americký Havlíček – Bartoš Bittner
Poklesek Theodory Němcové – Alfred Theodor Němec

Knihu koupíte zde na Fleru: Zboží od martinabittnerova (fler.cz)