Unaveně jsem tančila kolem plotny a z rádia poslouchala rozhovor s nekonvenčním americkým architektem, kterého na prahu kariéry hromady použitých obalů od spotřebního zboží a celonárodní krize nedostatku stavebního dřeva přesvědčily, že by měl svůj život zasvětit hledání nového způsobu výstavby obytných domů.

         Začal s plechovkami od piva. Jsou levné, lehké a pevné, a je jich hodně - dokonalý stavební materiál. Když se pokusil postavit svůj první "plechovkový" dům, popudil národní asociaci zedníků natolik, že ho donutili stavbu přerušit. Vyměnil plechovky za pneumatiky naplněné hlínou. Začal je používat na stavbu severních zdí v pokojích, které měly prosklené stěny obrácené k jihu. Vyvinul dům, který si sám topí, sám se zásobuje vodou, sám si pěstuje vlastní plodiny.

         Má ženská zvědavost mě dostrkala k počítači. Užasle jsem zírala na monitor, kde se objevily neuvěřitelné stavby! Některé připomínaly středověké hrady, jiné kopírovaly pyramidy, další patřily do scifi filmů. Netušila jsem, že z odpadu lze postavit něco tak originálního, vkusného.

         O to víc mne překvapily další věty zpovídaného, ve kterých líčil tvrdý boj s úřady, aby mu nový způsob stavění povolily. Svůj boj nakonec vyhrál. Nejenže se směl vrátit do asociace amerických architektů, z které ho před lety vyloučili, ale byl povolán na tsunami zcela zničené Andamanské ostrovy, kde se jeho levné a účelné domky setkaly s velkým nadšením. Jeho domy dnes najdete po celém světě. Nedávno byl jeden takový dům postaven i v naší republice.

         Často stačí tak málo – nový pohled na staré věci (pravdy). Svou kuchyň i svůj život jsem najednou uviděla jinak...Najdu v sobě odvahu sejít z asfaltové silnice zažitých stereotypů a vydat se k cíli trnitým mlázím?