Až se zima zeptá - Maju, co jsi dělala v létě? Můžu říct, pletla! Když jsem si v těch vedrech našla chvilku, tak jsem si zároveň našla stín a už jsem s chutí štrikovala teplé palčáčky. Až do 23. července. Pak mi chuť do pletení vzal soused na naší chajdě. Člověka jeho ražení jsem za svůj,  víc jak padesátiletý, život nepotkala. A popravdě -  obešla bych se bez toho. Asi tak, vzal mi chuť do pletení, vzal mi radost ze života a zasel do mne to, co ve mně zatím nebylo. Nedůvěru. Vždy jsem lidem věřila a najednou tomu tak nebylo. Ale přece mi jeden člověk neotráví mé dny na tomto světě.  A nejen mně. Celé mé rodině. To nemůžu dopustit!!!

A tak zase začínám plést, u toho je mi fajn, při pletení zapomínám na starosti. Naopak, cítím radost, těším se na to, až  rukavičky půjdou do světa a mou radost předají ostatním lidem. Protože lidi nejsou zlí a hamižní a mstiví a lživí. Mí známí, pár mých přátel jsou milí, krásní a fér lidi. A takových je na světě většina. Tak moc na mne působí tato obyčejná ruční práce. Mění mé skličující, negativní myšlenky v myšlenky radostné a krásné. Díky za to.