Je mi třiadvacet let a před třemi dny za sebou moje dětství definitivně zavřelo dveře.

A ty tři dny prakticky neustále vzpomínám.

Jak jsem jako malá holka lezla k babičce do kuchyně oknem (obejít dům, bylo přece tak zdlouhavé), jak jsme se v létě chodívaly koupat a cestou mi babička vždy kupovala točenou zmrzlinu, byla smetanová a polévaná čkoládou (ještě ji tu mají, jen o 12 korun dražší). Jak jsme chodívaly v létě na procházku na Harrachovku nebo na Pintovku a jak se mnou v zimě sáňkovala. Jak bylo vždy něco upečeno, když jsme s mamkou přijížděly a jak jsme často mívaly k páteční večeři párky (a jak já je měla ráda). Jak se o mě starala, když jsem měla zápal plic (dvakrát v životě a pokaždé u ní), jak jsme chodívaly krmit kachny a labutě. Jak jsem si v zimě na náměstí zlomila ruku a jak to bolelo. Jak jsem si po jejím vysvětlení představovala bacily na zemi jako takovou miniaturní ZOO. Jak jsme před Vánoci lily čokoládu a pak ji za třískání formiček vyklápěly. Jak se mě snažila naučít jíst fazolky na smetaně a květákový mozeček (to se jí nikdy nepovedlo) a jak mi dávala první lekce vaření. Jak jsme měly na zahrádce teepee, kde jsem si mohla hrát a jak mě učila vyšívat. Jak mi vysvětlovala šachy a pak je se mnou byla ochotná do zblbnutí hrát. Jak mě nutila si před spaním mýt po celodením běhání nohy a pak mi četla pohádky.Jak vyprávěla o dětství a o válce a jak krásně kreslila.

Už tři dny vzpomínám a usmívám se přes slzy.

A proč to píšu? 

Snad proto, abyste se zastavili a byli rádi za to, že máte svoje blízké u sebe. Sand abyste si uvědomili (ach jak troufalé, vy to přece určitě dávno víte), že se snadno zapomíná na to, co jste od koho dostali, ale některé věci z paměti nevymizí.

A snad jenom proto, že měla ráda moje psaní a drobná zastavení.