Abych se krátce představila, je mi lehce přes třicet, dost praštěná víla s fantazií, co se nejlépe dovede vyjádřit slovy nebo šperkem, který vyrobím. Snad odjakživa mám ráda hru se slovy a písmenky, proto píši básně, nejraději vázaný verš. A stále píšu do šuplíku. A říkám si, zda to není škoda. Dnes už nikdo verše nečte, sbírku by si nikdo nekoupil, pokud bych nebyla minimálně Lucka Bílá nebo praštěný Jan Kraus. A než se známou stanu, ležely by mé básně v šuplíku. Proto jsem se rozhodla je dát v plen. A třeba si i přečíst nějaké zpětné reakce, ať už dobré, nebo ne.

    Ještě poznámka k těm veršům, a pak už Vás nechám číst. Každý kousek, každá báseň je vlastně něco jako fotografie. Snažím se v nich zachytit to kouzlo jediného okamžiku.. A bez barev či kontur. Některé básně mohou vonět, některé sevřou hrdlo, a jiné Vám třeba připomenou samu sebe. Také používám básnickou nadsázku, personifikaci a žádnou z básní neberte, prosím, tak moc vážně.. Tak tedy jedna z poslední doby..

MÁM TĚ POD KŮŽÍ

Sedím na tvrdé židli

a jakýsi divný pocit ve mě sídlí.

Cosi moji duši dosti souží,

ha! Mám Tě pod kůží.

Sedím tu a piju hořkou kávu,

závidí mi ti, které dali do ústavů.

Jako bych se píchla o trn na růži,

naždy mám Tě totiž pod kůží..

Sedím tu a myšlenky k Tobě uplývají,

ztrácím se v textech písní s jinotaji.

Našla bych Tě poslepu mezi miliony muži,

navždy mám Tvou vůni pod kůží.

Sedím tu a do dlaní si tiše pláči,

to touha na hrobě včerejšího dne si tančí.

Tichounce srdce slibuje mé duši,

že už navždy budu Tě mít pod kůží...