Upad mi tuhle knoflik ze sukně, tak jsem ji ze zvyku přihodila do servisu, čili na hromádku věcí, který čekaj na zašití "až na to budu mít chvilku čas". Jenže ouha! - ta hromádka se nějak povážlivě zakymácela a nebylo divu, protože aniž se kohokoliv ptala, vyrostla do netušenejch rozměrů a teď se právě pod vlastní tíhou rozhodla poroučet k zemi. Naskytnul se mi tak pohled na jakejsi pár mrňavejch kalhot s děravým kolenem, kterej tvořil základnu tý hory, a kterej už toho asi měl plný brejle, tak se rozhod svýho břemene zbavit. Chvíli na to koukám, pak to vemu do ruky, otočim na světlo a snažím se vybavit si, jestli nějakej podobnej kus oděvu nemívala náhodou někdy naše Eliška v šatníku (když vyloučím možnost, že to sem podstrčily nějaký mimozemský bytosti, aby mi nadělaly v hlavě ještě větší guláš a teď se mi mohly někde z úkrytu šklebit). Nějakej pátek už to tu ale musí ležet, protože teď by tyhle gatě byly Elišce možná tak někam ke kolenům. Jejda. Na druhou stranu - teď zas tu díru v koleni můžu kliďánko ještě tak na dva roky odložit, než do Eliščinejch kalhot doroste Anička.

No nic, jenom jsem si uvědomila, že na tom rčení o kovářovic kobyle něco bude. Šitím trávím pár hodin denně a po domě mi mezitím chodí parta trhanů. Ježuchovi napíšu, aby mi letos nic nenosil a radši mi přišil ten knoflik. Protože nerada bych svoji božihodovou sukni viděla znova až za pár let, až se na mně zase zřítí Chomolungma nezašitejch svršků. Taky už bych ji třeba nemusela poznat.