Tak mi přišlo vtipný, jak tu mají ty bannery, co si můžete pověsit na svůj profil, jakože se u vás nehulí, máte rádi zvířátka (ale ne jejich alergeny) a hlavně přírodu. Čas od času takhle doma dumáme o nějakým vylepšeníčku v mým krámku (děláte to taky, přiznejte barvu), ale nepřišli jsme na způsob, jak by se tahle vyfikundace dala využít - čili nic. Bannery u nás nebudou.

Třeba nekuřácký banner. Aby bylo jasno, v mý „dílně“ (jestli se tak dá nazvat jídelní stůl, kterej momentálně slouží všemu možnýmu mimo jídla, plus plotna a kuchyňská linka, což je v kostce celý moje „pracoviště“) se nehulí. Ještě to tak! Celá místnost má nějakejch 12 metrů čtverečních a pokud jste četli můj dřívější blog o tom, jak „voněj“ noviny při odžehlování vosku, pochopíte, že ředit si doma vzduch ještě něčím dalším by mě fakt nenapadlo. Na druhou stranu – mám přiznat, že můj mužskej si zajde občas zakouřit na verandu a smrděj mu pak věci? A vztahuje se termín „nekuřácký prostředí“ taky na bejvalý kuřáky? V tom případě není moje svědomí bez poskvrnky, i když poslední cigáro jsem típla někdy před dvěma lety a další kamion startek se rozhodla nechat druhejm.

Anebo ten antialergenní banner. Nevim, jestli naše želvy u sebe přechovávaj nějaký alergeny, ale je fakt, že občas, když mám víc práce, vozím si ji k mámě, kde jsou dva psi a kocour. Sorry, ale já fakt nemám to srdce je takhle na zimu zbavovat srsti.

No a jestli jsem f(l)ér k přírodě? Tak to ani omylem. Abyste rozuměli: narodila jsem se jako lenoch a jako lenoch hodlám taky umřít. Přinutit se k jakýkoliv soustavný činnosti je pro mě nadlidskej úkol. Jsem ten typ, co vždycky honí všechno na poslední chvíli a kdyby neexistovaly termíny a ultimáta, neudělám jaktěživa nic. Na škole jsem obvykle studijní materiály poprvý otvírala ve vlaku cestou na zkoušky. Když mám mít výstavu, většinou o tom vím alespoň půl roku dopředu, ale malovat začínám tak tejden předem a obrazy pak věsím ještě mokrý v den vernisáže. Obávám se, že lepší to nebude.

Ale dá se říct, že díky Fleru mám teď takový slabší období. Teda co se lenošení týče. Vstávám obvykle před svítáním, když je třeba odvézt starší dcerku do školy a pak jsem celej den v patách tý mladší, která před nedávnem objevila, že chodit je super, takže se v jednom kuse někde válí s brekem a zjišťuje, že dveře samy od sebe neuhejbaj a nožičky přes práh za ni taky nikdo zvedat nebude. Mezitím svojí druhou teleskopickou rukou zajišťuju běžnej chod domácnosti do doby, než se můj chlap vrátí báječně odpočinutej ze zaměstnání a vyžaduje večeři. Pak ještě smejem z dětí celodenní špínu a když konečně usnou, jdu „do práce“ pro změnu já a směna mi končívá kolem půlnoci. Až se tý vlastní sebekázni divím, ale zatím jsem všechny zakázky vyřídila včas. Ovšemže se tomu moje nátura vzpírá, jenže i když mi příroda káže hodit si nohy na stůl a práci za hlavu, stejně jdu a dělám. Takže f(l)ér k přírodě rozhodně nejsem, a to ani o svátcích a v neděli.