Dneska o jednom geniálním vynálezu. Přišla mi včera v tom vedru chuť na pivo, tak jsme s mým chlapem a naší menší ratolestí vyrazili do nedaleký hospody, kde mají plzeňskou dvanáctku, terasu ve stínu a pískoviště.

Pískoviště je dobrá věc. Když si chcete v klidu vypít jedno točený, děti se tam obvykle na tu chvíli spolehlivě zabaví. Jenže včera mělo stejnej nápad docela dost lidí, na terase bylo poslední volný místo sotva pro nás a pískoviště v obležení jinejch dětí. Naše Anička byla o hlavu menší než nejmladší z nich, a protože jí ještě nestačily narůst ostrý lokty, namísto poklidnýho popíjení jsme ji v jednom kuse někde sbírali ze země nebo utěšovali. Jednou ji někdo v zápalu boje povalil, pak zas málem přejel tříkolkou, pak obsadil vikslajvantovej domeček na hraní, kterej si Anička vyčíhla jako vhodný útočiště, když se jí k hračkám na pískovišti nepovedlo probojovat. Zkrátka: takhle to nešlo.

Pískoviště je dobrá věc, ale platí na něm drsnej zákon džungle. A když je i v tom stínu pětatřicet stupňů, takže máte sílu maximálně na to, odehnat občas od svýho piva dotěrnou vosu, nechce se vám každý půl minuty zvedat a řešit nějakej konflikt kolem kyblíčku s lopatičkou. Naštěstí jsem měla spásnej nápad vzít s sebou bublifuk a neváhala jsem ho použít. Abyste byli v obraze: s bublifukem se Anička naučila zacházet asi před tejdnem, takže pro ni momentálně neexistuje nic zábavnějšího, než foukat a praskat bubliny. A včera to měla ještě se zážitkem navíc: jakmile totiž vypustila první várku bublin, v tu ránu bylo pískoviště prázdný a veškerej potěr obklopil Aničku, která měla rázem charisma jako Aštar Šeran nebo tak někdo. Hodinu stála na místě a celá šťastná foukala a děti se mohly utlouct, když se přetlačovaly, kdo praskne víc bublin.

Co z toho plyne za ponaučení? Kupte dětem bublifuk, geniální vynález. Ten mrňavej stojí u nás v sámošce 12 korun, a i když ho dítě půlku vycmrndá na zem, spolehlivě se stihne zabavit na celý odpoledne.