Je to frmol! Za pár dnů to budou čtyři měsíce, co jsem otevřela krámek na Fleru. Za tak krátkou dobu to, co se osm let tvářilo jako koníček, kterej budu doživotně dotovat, přerostlo v regulérní vedlejšák.

Za poslední čtyři měsíce jsem měla asi tak tři volný večery. Naše Eliška během tý doby nastoupila do druhý třídy, Anička oslavila první narozeniny a vylez jí sedmej a osmej zub. Ostatní události se mi slejvají do jedný rozmazaný čáry. Ostatně všechno se děje v neměnným rytmu: jakmile se konečně podaří uspat obě děti (k čemuž směřuje moje celodenní úsilí), vrhám se k šicímu stroji nebo k plotně s rozehřátým voskem a makám na zakázkách, než kolem půlnoci padnu vyčerpáním. Dřív něco nepředstavitelnýho. Tohle není míněno jako stížnost. Naopak! Je to super! A tenhle blog je tak trochu o tom, co otevření Fler krámku předcházelo.

První tři roky jsem strávila experimentováním a první jakž takž nositelný kousky jsem šila na Elišku, která, chudák, posloužila jako pokusnej králík. Naštěstí než šla do školky, tak jsem se v batice stihla přecejen trochu zdokonalit, takže v šatičkách od maminky snad nedělala ostudu, dokonce si rodiče jejích spolužáků neklepali na čelo a nedivili se, proč svoji ratolest radši neoblíkáme v sekáči, když už teda doma nemáme na normální oblečení:)  Školku tudíž Ela vyšla bez zjevnějších traumat a maminka dokonce zaznamenala i pár pozitivních ohlasů, což jí posléze dodalo sebevědomí nabídnout svoje výtvory k prodeji.

Prvních pár absolvovaných trhů vrátilo moji nově nabytou sebedůvěru pod bod mrazu. Předcházela tomu pečlivá kalkulace prodejních cen, za které budu svoje věci nabízet. Samozřejmě jsem nechtěla prodávat lacino, tak jsem spočítala náklady na materiál a barvy a pak začala počítat svoji "hodinovou" mzdu.

Pro představu: ušití, několikeré voskování, barvení, sušení, voskování, barvení, sušení, voskování, barvení a sušení jednoho výrobku zabere bratru něco mezi třemi až pěti dny času, poslední den pak následuje několikahodinové odstraňování vosku žehličkou. Moje představa o "hodinové" mzdě alespoň na úrovni ukrajinského kopáče vzala rychle za své. Cena za dětské šatičky mi pak vyšla taková, že by devadesát procent z Vás radši za ty peníze poslalo svoje dítě na školní výlet na Měsíc, než je vyhodit za kus pomalovanýho hadříku. Tím skončil i můj ideál o možnosti živit se v Čechách voskovou batikou. S těžkým srdcem jsem přepsala ceny na takové, za které bych si podobný výrobek byla ochotná pořídit já, pro jistotu je vydělila dvěma a vyrazila na trh.

Kamarádova maminka vlastnila živnosťák a uvolnila mi v pronajatým stánku kus místa pro moje výrobky (nebylo jich tehdy tolik), když jí na oplátku pomůžu s prodejem a ohlídám stánek, kdyby potřebovala odběhnout. Takhle jsem se stala příležitostnou trhovkyní a můj chlap musel chtě nechtě se mnou. Já prodávala (nebo se tak snažila tvářit) a on stál ve frontě na svařák u vedlejšího stánku. Po třech dnech v předvánočním mrazu jsme spočítali tržbu, odečetli náklady na materiál a svařák a končili v hlubokým mínusu. Takhle (nebo dost podobně) to šlo dalších pět let.

Letos 6. července odpoledne mi kamarádka Kristýna povídá, jestli to nechci zkusit na Fleru. Večer jsem prvně přišla na tenhle web a hned se zaregistrovala. Za to, co následovalo, už vlastně nemůžu. Po týdnu se prodala první věc, pak přišla první zakázka a od tý doby pořád přichází další. Po měsíci mi bylo jasný, že bez vlastního ŽL se dlouho neobejdu, takže po Novým roce čekejte u Světlušky změny.

Jenom jsem Vám chtěla napsat jaksi paušálně - protože už zdaleka nestíhám odpovídat na všechny komentáře nebo děkovat za každý srdíčko -, že jsem Vám za jakýkoliv projev přízně nesmírně vděčná. A Fleru jsem vděčná za šanci, kterou mi dal.