Odmalička mi sice říkali, že se mnou šije deset čertů, ale po pravdě řečeno jsem na šití sama a občas mi to taky pěkně leze krkem. To když můj šicí stroj odmítá spolupracovat, nechá se několikrát denně rozebrat, vyčistit a znova složit, aby pak ušil dvacet centimetrů a ještě blbě, takže toho po něm musím půlku vypárat. A to ještě u řečenýho "výkonu" nadělá kravál jako horda popelářů v šest ráno za oknem. To pak nadávám, že by se i ti frajeři od popelnic propadli hanbou.

Nedávno už mě ten můj "pomocník" vytočil tak, že jsem se s okamžitou platností rozhodla pro výměnu a koncem minulýho tejdne dorazil novej. Tak jsem ho o víkendu vybalila z bedny, zapojila, vykoumala v návodu jak navlíct nit a... ONO TO ŠIJE!  Krásně, rychle, čistě, rovně, tiše - tak tiše, že se člověk bojí střihnout do látky nebo poposednout na židli, když už ho bolí půlky, protože má pocit, že by rušil. Žádný zašmodrchaný nitě, žádný párání, žádný rozebírání a přemejšlení, co dělám blbě. A hlavně žádnej nepříjemnej pocit, že termíny zakázek visí na momentálním vrtochu poruchovýho křápu, kterej si dělá co chce (což je obvykle cokoliv kromě šití), v opravně tráví víc času než doma a nechá mě bezpečně na holičkách vždycky, když ho nejvíc potřebuju. Pověrčivá nejsem, ale v tomhle případě si pro sichr na nějaký dřevo zaklepu. A ještě jednu výjimku udělám a nechám Vás nakouknout do svý "dílny", kterou teď sdílím se svým novým Japoncem. Kuk!