Pohni, oblíkej se, vždyť to nestihneš. Za chvíli musíme vyjet! Co, kde, kam?  No přece na ty boby! Jsem ti to říkala! Boby? Nejím sóju, není brzo na jídlo? V paměti si vybavuji takovou nějakou ne moc nebezpečnou a docela nenápadnou větičku ze včerejška o tom, že kdyby zítra bylo hezky, mohli bychom někam na výlet. Aha. Přemýšlím jestli byla větší chyba si udělat řidičák nebo se oženit. Žena mé úvahy přeruší uštěpačnou poznámkou - to jsem docela zvědavá, co si na sebe vezmeš, když ty zimní sporty tak ignoruješ.

Je sobota 10:30. Máme na starosti 4 děti. Jedno z nich by mělo být naše. Jedeme do hor na nějakou bobovou dráhu. Stojím u auta v riflích, péřovce, ženině zimní čepici, pletených rukavicích od babičky a teniskách. Přemýšlím jak narvat tolik děcek, dětských sedaček a podsedáků do auta a nezabít při tom ženu, pokřikující, že na to jsem měl myslet včera. Včera jsem myslel na čtení sobotních novin a sjíždění schodů na matraci s děckama a moc se na to těšil. Snažím se namačkat děcka k sobě a dovřít dveře. Nejde to. Adámku, kolik máš roků? 11. A do kolika potřebuješ ten podsedák? Do 12ti. Všechno nejlepší k narozeninám. Klárko vyper z auta ten krám a jedem.  

Je docela teplo. Všude kolem je bahno a zbytky tajícího sněhu. Dokonce jsme i našli místo k parkování, snad to poslední. Lezu ven, stojím po kotníky v bahnité vodě. Chci zadržet ženu, ale slyším jen : to si děláš srandu? No nic, už vím proč bylo poslední volné. Přenášíme děti. Bereme dětské lopatky a boby a jdeme do lyžařského areálu.

Pokračování příště...