Udělám první krok na sněhu, najednou vidím své tenisky v úrovni očí a cítím že jsem ve vzduchu, pokouším se dát pod sebe ruce, ale zjišťuji že je mám v kapsách riflí a nejdou vyndat, tahám co to jde. Ty rukavice jsem si neměl sundávat mi bleskne hlavou, než s ní bouchnu o sníh. Děcka se řechtají. Žena přemůže smích a s vážnou tváří říká: nemysli si že to, že jsi vůl a vemeš si na sníh tenisky, tě z něčeho omluví. Malá se směje nejvíc a říká mi: tatíntu ještě jednou, plosím. To má po matce, byl jí sotva rok, když mi při sekání dřeva ulítla sekera k sousedům a ona se mohla potrhat smíchy a pak na sekeru ukazovala, že by to chtěla vidět znova.

Opatrně kloužu po sněhu dolů, náhodou je to super, to je lepší než lyže. Jen brždění budu muset ještě nějak domyslet. Kolem všichni v moderních lyžařských oblečcích, hmm, to už se nenosí šponovky? A kolik lidí přijelo na motorce, proč si ty helmy nedají někam do úschovny? Asi se tu krade. Jdeme k bobové dráze. Děcka chtějí jet spolu, malou bere žena. Musím jet sám a navíc první. Ptám se chlapa s červeným nosem co to obsluhuje, kde to má volant a jak se to řídí. Sjede pohledem mou čepici a oblečení. To se neřídí. Utrousí. Na zelenou povolit tyhle páky.

Sedám do Bobovozíku, chci se připoutat, ale pásy nejdou potáhnout, zkouším znova a pomalu, nejde to. Chlap mi říká jak debilovi: pomalu, jako u auta. To vím, ale nemám trabanta ty cipe, už nasraně si pomyslím. Povolím na zelenou páky, jak mi říkal a už mne to veze pomalu po kolejnicích nahoru do kopce. Pohodlně se opřu a užívám si jízdu, to by šlo, to není špatné, to je jako dětský vláček, to si dám ještě jednou s dcerou.

Dojedu nahoru na kopec a nadzvedne se mi čepice jak se mi zježí hrůzou vlasy.

Pokračování až po fotbale...