Dětská fantazie a nápaditost je neskutečná a je veliká škoda, že se s přibývajícím věkem tak rychle vytrácí.

Tak třeba náš tříletý vnouček Honzík. Málokdy ho zarazí, že třeba neví, jak se něco jmenuje. Se svým italským kamarádem (přítelem naší dcery) si moc a moc rád povídá (on si vlastně moc rád povídá s každým, ráno začne a skončí až se spánkem) - vůbec mu nevadí, že Ital mluví italsky a on česky, náramně si spolu rozumí.

Včera ale došlo k něčemu trochu nečekanému. Ital se chtěl před Honzíkem trochu vytáhnout, vzal do ruky slovník a Honzíka česky pozdravil. A Honzík musel dostat také svůj slovník, aby mohl pozdravit italsky (bon giorno). A k tomu samozřejmě následovalo vysvětlení, na co slovník je.

Dnes došlo k zádrhelu. Honzík si nemohl jít s Italem povídat, protože si někam založil "bonžorník". Tak ho snad brzy najde.

Kdyby se nám ta fantazie a nápaditost z dětství tak neztrácela, byl by svět určitě daleko pestřejší a určitě by se nám lépe vymýšlelo, co nápaditého vytvořit.