Těšíte se, ale když vám to oficiálně potvrdí, musíte to rozdýchat... Zvládnu to? Jak moc to bude bolet? Bude v pořádku?

Dorazil. Se slunečnicí v květináči, flaškou červeného, Eiffelovkou čokolád pro potencionální švagry a švagrové, s obsedantně kompulzivní poruchou. Bez mrknutí oka spořádal vařenou mrkev, kterou nejí. (Nedostala se totiž na seznam zapovězených potravin.) Statečně nesl prohru v Ligrettu zaviněnou spoluhráčem, mnou. V našem osmnáctiletém rebelovi poznal sebe před pár lety. Coby alergik rozdýchal všudypřítomné kožešiny a lapače prachu. Byl obeznámen s rizikem nátlaku dělat při  focení stojan mým taškám. Ustál výslech babiček a téměř stoletého pradědu. A neustále se dvořil své vyvolené.

"Co mu říkáš?" visela mi na rtech ta nejstarší, zamilovaná.

"Co mu říkáš?" sondovala hodinu po jejich odjezdu ta prostřední, opuštěná.

"Co mu říkáš?" hledala jsem nápovědu u svého muže.

Bylo třeba ustřihnout pupeční šňúru. Bylo třeba odpovědět sama sobě.

Asi ho budu mít ráda, vyskočilo dceři na WhatsAppu.