Všichni, kdo dělají panenky, to znají.  Když už je hotovo, koukáte na svůj výtvor a nemůžete si vzpomenout, koho vám to proboha připomíná... Lidské tváře, které potkáváme, se nám často vryjí do paměti a my je pak nevědomky přenášíme do své práce.

Ráda to dělám naopak. Měla jsem vždy velké štěstí na setkávání s neobyčejnými lidmi. Nebo by se to dalo říci o kousek lépe - každý člověk se nám může ukázat v neobyčejném světle, máme-li to štěstí. Vzpomínky na takové okamžiky si chráním v paměti jako poklad.

Ve dvou panenkách, kterých se týká tento příspěvek, je ukrytá vzpomínka na dvě dívky, které jsem potkala asi před deseti lety.

Čarodějka a Et. První patřila stejně jako já do skupiny studentů, druhá přijela z Holandska s instruktory. Prožily jsme spolu s dalšími asi patnácti lidmi neuvěřitelné dva týdny v klášteře v Plasích na workshopu zaměřeném na tanec butó, na práci s tělem, krajinou a architekturou. Místní v nás viděli skupinu bláznů, majících v oblibě tisknutí se ke zdem, chůzi pozpátku, podivné rituální činnosti opakující se každý den ve stejnou hodinu. Děsili jsme je pohybem, vykonávaným rychlostí minutové ručičky a sloužili jako atrakce pro turisty, kteří si v době našich cvičení přišli prohlédnout památku.

Pravděpodobně víte, že Plaský klášter nestojí na pevné zemi, ale na dubových pilířích, ukotvených ve vodě. Jeden z nápisů, vytesaných do jeho zdí praví, že "Bez vody bude tato stavba zničena". Až vyschnou potůčky v okolí, přivádějící vodu do podzemí... Pohled na obrovský barokní kolos v tomto kontextu člověka donutí zásadně přehodnotit své představy o minulosti, budoucnosti, stabilitě...Dva týdny jsme žili na prelatuře, cvičili v podzemí, procházeli větracím systémem ve dvojitých zdech, dýchali, prožili v izolaci v rajském dvoře 24 hodin se spacákem, svíčkou, vodou a zápisníkem... někteří to nezvládli a odjeli. Ti, co zůstali, dostali příležitost probudit v sobě tělesnou paměť, která je vlastně pamětí všech kdy žijících...

Zpět k těm dvěma. V takovém místě a v takových podmínkách se záhy začnou lidé chovat zcela jinak. Brzy došlo na konflikty,  ponorkovou nemoc... Et a Čarodějka tím alespoň z mého pohledu procházely s klidem a po svém. Byly si velice podobné a rozdílné současně. Vzduch a země - byly bezmála ztělesněním těchto dvou elementů. V tanci působila Et velmi lehce až nehmotně, Čarodějčin tanec byl tancem síly a přesnosti. Obě měly dar uzdravovat. Et dokázala odlehčit těžké okamžiky, Čarodějka pomáhala masáží, když bolelo tělo a pevnou rukou, když hrozil úlet. Et byla vysoká a éterická bytost. Čarodějka byla na první pohled atletkou.

Co jsem neviděla na vlastní oči, ale dozvěděla jsem se to od jejích holandských kolegů, Et vlastnila unikátní sbírku vintage kombiné, které s lehkostí vrstvila a nosila jako šaty... co jsem na vlastní oči viděla, byl její odlehčující počin už na začátku workshopu. Přijela tam jako rusovláska s dlouhými kučeravými vlasy a jednou ráno se na zemi v jednom z výklenků na chodbě objevila instalace ze zrzavých vlasů a Et lítala po dvoře ostříhaná na trestance...

Čarodějku si (vyjma ranního tréningu) pamatuji výhradně v dlouhé sukni, ke které nosila pohorky. Absolvovala v ní cvičení v terénu, průlezy zdí, brody. Pamatuji si, jak jsme při jednom velmi krkolomném překonávání potoka v lese pobaveně očekávali, jak to ve svém úboru zvládne. Ona si jen jakýmsi rychlým pohybem vytvořila ze sukně kalhoty a šup, byla na druhé straně. Nevzpomínám si, že by jí něco vyvedlo z míry.

Obě dokázaly pěkně pomotat hlavu pánské části naší skupiny. Et přesto působila velice nevinným až vílovitým dojmem... Čarodějka byla spontánní divoška.

..O těch dvou by se dalo vyprávět dál a dál, ale tohle už by mohlo stačit.

A teď k panenkám. Samozřejmě jsem jim lehce pozměnila podoby, ale esence toho nejdůležitějšího zůstala  zachována. Tentokrát mi práce trvala velice dlouho. Rozhodla jsem se totiž vylepšit střihy a změnit velikost - jsou to zatím mé největší (cca 50 cm) a nejpracnější panenky. Pro představu přikládám pár fotografií.