Opékání buřtíků mělo v mém dětství svoje pevné místo. Na buřtech nic moc zajímavého nebylo, ale oheň, panečku oheň, to bylo něco. Jak už jsem psala ve svém blogu o Robinsonovi Crusoe, buřtíkový oheň jsem používala pro své pokusy s mističkami z brdského jílu. Oheň na opáleném konci klacku na buřty krásně v šeru a ve tmě mihotal. Rozdělávala jsem malé ohníčky mončičákům, aby jim nebylo v sychravém počasí zima....a opálila přitom stoličku, pod kterou měli dotyční opičáčci svůj domeček. Nějak mě nenapadlo ke krbu z kousků cihel vyrobit nehořlavou zadní stěnu, kterou tvořila dřevěná deska stoličky. Ale každý se musí jednou poučit. Jak to tak čtu, je to zázrak, že jsem během svého mládí opálila jen kousek stoličky a národ nemusel sbírat grošíky na obnovu nějaké kulturní památky. Až Vás jednou, milí přátelé, bude nahlas a převelice zdvořile zdravit nějaké cizí dítě, koukněte se mu do rukou, zda tam tajně nežmoulá zcizenou krabičku zápalek a nesnaží se halasným pozdravem odvrátit Vaši pozornost od svých úmyslů spáchat nějakou neplechu. Nepřejte si vědět, co dokáže takový klacek omotaný obvazem, mezi jehož vrstvami se nachází smůla seškrabaná z jehličnatých stromů. Ono to sice suprově hoří a smrdí, ale taky docela dost ohnivě kape.
Tohle byly vyjmenované ty lepší a zábavnější věci, které ohník skýtá. To horší, a pro mne katastrofálně nesnesitelné, byly ohníky veřejné, organizované, táborové. Byla jsem ten typ dítěte, které nejlépe vystihuje Cimrmanova charakteristika "je zasmušilý...přinesl do školy benzín". Já byla zasmušilá a nestála o nějaké kolektivní akce, ale holt, do pionýra se muselo, jestli měl člověk mít nějakou snesitelnou budoucnost. U organizovaného ohně se pěly písně, které jsem neznala, na kytaře někdo drbal akordy, které mi nic neříkaly, někdo semtam dělal kulturní vložku a já se modlila, aby na mě nepřišla nikdy řada, protože jsem byla tak příšerně plachá a bojácná a bála se výsměchu a čehokoliv, čím bych na sebe mohla přitáhnout pozornost.
A teď s touhle mentální výbavou vstupte do organizace SSM. Byla jsem v páté třídě, když jsem vstoupila. Bylo mi 10 let, za pár týdnů mi mělo být 11. Přežila jsem jeden hromadný výlet zimní krajinou, orientační běh (když jsem po 4 hodinách dorazila do cíle, vedoucí pravili, že už všechny fáborky sundali a že už to balej a ještě jeden chlapeček prý schází), a po tříměsíčním výcviku jsem byla připravena v květnu na šátkování. Pionýrský slib jsem měla našprtaný, červený silonový šáteček (nebo z kdovíjakého matroše vyrobený) připravený, košili vyžehlenou a zabalenou ve spacáku. Jako správní zálesáci jsme měli přespávat v "pařeništi" - toliko v kusu igelitu přehozeného přes provaz napnutý mezi dvěma stromy. Jeden kus igelitu měl být na zemi. Místo igelitu jsem měla sprchový závěs. Karimatky jsme neměli, můj spacák byl na igelitu na tvrdé zemi. Pod hlavou batoh. Pařeniště jsem sdílela s dívenkou z nižšího ročníku, přezdívanou "Pipina".
Po příjezdu na místo šátkování jsme si postavili výše zmíněná pařeniště a my, děti, jsme byly vyslány do okolního lesa, abychom si nasbíraly dříví na oheň na přípravu večeře. Každý oddíl měl uvést do varu vodu v kotlíku a nasypat do toho kolínka. Na sůl zapomeňte. Jako příloha byl kečup. Květen roku 1987 byl poměrně chladný a deštivý. Mžilo, bylo vlhko a zima. Sháněli jsme kusy březové kůry (hoří i mokré - info pro netáborníky) a hrabali pod větvemi, abychom našli něco suchého k zapálení. Když už se podařilo rozpálit oheň a po hodině ohřát vodu, náš hlad byl nepopsatelný. Chlapečci z vedlejšího oddílu byli tak zoufalí, že kolínka vysypali do studené vody a ohřívali to do varu. Výsledkem byl neforemný slepenec, ale člověk opravdu hladový sní všechno. V zoufalství jsme na louce škubali šťovíky a zaháněli jimi hlad a žízeň.
Moje oblečení bylo vlhké, všechno v pařeništi bylo vlhké, a měla jsem žízeň jak trám, ale bála jsem se zeptat vedoucích, kde bych se mohla napít. Až druhý den odpoledne jsem zjistila, že v plastovém lavóru, o kterém jsem si myslela, že je na mytí rukou, je sirup rozmíchaný s vodou. Citrónový. Noc jsem strávila ve spacáku, ve kterém jsem se snažila tělesným teplem ohřát a osušit mokré oblečení. Neuschlo. A tělo nic neohřálo. Naopak, toužilo po požáru.
Druhý den se začali sjíždět rodiče na velkolepou šátkovací akci. My, pionýři jsme opět plundrovali les, abychom z mokrého dříví vystavěli obrovskou vatru, která měla symbolizovat plamen budovatelského nadšení v našich srdcích. Už si to moc nepamatuju, ale mám takový pocit, že nakonec vatra byla zažehnuta s pomocí nějakých chemikálií, jinak netuším, jak by v tom mokru vůbec něco blaflo. Maminka mě našla ubrečenou, hladovou, žíznivou, špinavou a promočenou a rozhodně budovatelsky nenadšenou. Jako jediný rodič si postavila o kousek dál taky pařeniště, že si jednu noc zkusí přežít stejně, jako to mají přežít i děti.
Nastal večer. Bylo nutné ještě dopilovat pionýrský pozdrav, protože jsem držela blbě prsty při salutování. Slib jsem odříkala a odpřísáhla, že budu budovat vlast, chránit čest SSM a milovat Sovětský svaz. Oheň vzplál a začali jsme opékat buřty k večeři. Málem jsme hlady snědli i ty klacky. Jeden z vedoucích si půjčil můj skládací nožík na naříznutí špekáčku. Byl to pěkný nožík, ne klasická rybička, kterou měli u nás v železářství za 4 Kčs, ale už měl i pojistku a stál 35 korun československých. A to byla nějaká suma. Nůž mi vrácen pochopitelně nebyl a já se styděla o něj říct. Maminka druhý den našla nůž připíchnutý do stromu. A mezi nožem a stromem byl zelený buřt. Takto byl zneuctěn můj milovaný nožík, který mi skýtal mnohá potěšení při pižlání kůry a mých prstů. Po požití buřtů se zpívaly písně necvičenými hlasy, dělaly už výše uvedené kulturní vložky a rodiče se pomalu vytráceli svými vozy do teplých a vyhřátých domovů. Maminka zacouvala do svého pařeniště, ale vzrušující zážitky, mokro a zima způsobily, že se chodila chvílemi ohřát k ohni, kde si vedoucí ohřívali vnitřnosti prostřednictvím několika láhví rumu. Snažili se rozehřát i moji maminku, která to raději vzdala a noc probděla v pařeništi a blízkém křoví, aby nemusela courat na latrínu kolem rumem rozveselených soudruhů vedoucích.
Ráno se vyčerpaně odpotácela na nádraží, já jsem se měla kolektivně vrátit s kolektivem po úklidu tábořiště. Ze zpáteční cesty si jen pamatuju neskutečně narvaný vlak, kde jsem stála po většinu cesty zaklíněná mezi ostatními unavenými a špinavými a hladovými a smrdícími pionýry a neseklo to se mnou jen proto, že nebylo kam padat.
Dovlekla jsem se domů, vše přežila asi ve zdraví, ale s organizací SSM jsem v rozporu se svým pionýrským slibem skoncovala. Pro maminku byl zážitek z šátkování natolik silný, že mě hned z pionýra odhlásila a doufala, že se i přes tento kádrový škraloup na nějakou střední školu nakonec dostanu. Zásah vyšší moci (a podle některých KGB a CIA a zednářů a iluminátů) nakonec způsobil, že v osmé třídě došlo na podzim ke změně režimu a můj zbabělý útěk z pionýra neměl už na moji budoucnost vliv.
Později, v mladé dospělosti, jsem si už pěkně užila měsíční cestování po Britské Kolumbii se stanem, spacákem, fazolemi v tomatě a medvědy za zády. Jak mi to někdo jiný neorganizuje a nebere mi mé nožíky, tak už jsem v tomto typu cestování schopná nalézt jakési zalíbení. A teď, ve střední dospělosti, si ohníčky s dětmi užíváme podle svého. Zapalujeme si je kdy chceme, opékáme si co chceme, pijeme a jíme a povídáme si a když je nám zima, tak se zabalíme do deky a žijeme si pro sebe a tak je nám dobře. Dodržujeme bezpečnostní pravidla a doufáme, že je budou dodržovat i děti a nepodpálí nám náš dřevěný domeček nad hlavou.
A jestli jste dočetli až sem, tak teď Vás čeká ta opravdová pozvánka na buřtopek u Minijídla. Pokud chcete, přeskočte z osobního zápisníku do reklamy a tam si to užijeme v teple, klidu a bezpečí a ujišťuji Vás, že po nikom nebudu žádnou kulturní ani jinou vložku žádat. Tak ahoj u mě za chvilku.
