Dneska tu máme blog No. 4. Tentokrát se už konečně opravdu dozvíte, kam že jsem to jela. Přeji pěkné počtení a těším se příště. Pokud jste na blog narazili poprvé, zde je blog No.1, No. 2, No. 3.

CESTOVÁNÍ, CESTOVÁNI ZA PRACÍ

Odbočuju a.. Cože? On je tu ještě vláček? No potěš koště! Naštěstí zrovna jeden přijíždí. Stojí o dobré dvě minuty déle, protože se pořád chce někdo ještě vecpat dovnitř. Jako v metru, však to znáte. Jedeme. Na první zastávce vystupují skoro všichni. Potřebuju až tu druhou. Jedeme, jedeme. Zbývá asi 7 minut do odletu. Halou probíhám, rychle očima hledám příslušné číslo. Ale ne, ještě bezpečnostní prohlídka. Bleskurychle vyskládat a seskládat, pokusit se nic nezapomenout.

Moje brána je samozřejmě na konci. Všichni už jsou vevnitř, čeká se jen na poslední opozdilce. Odlet asi za 3 minutky. Stihla jsem to! Přemítám, kde asi tak nachází můj kufr... Vzhůru do Washingtonu.

Jinak Francouzi jsou pěkní suteréni. Klidně mluví dál francouzky, ačkoli na ně člověk zmateně kouká snažíce se určit, jestli je jen natvrdlý a tohle zprasená angličtina nebo jestli ten člověk opravdu mluví francouzsky. Vůbec žádný stres. Čekala bych, že na letišti, mezinárodním letišti, budou mluvit trochu více anglicky.

Letadlo je ještě větší než do Pekingu. Dvoupatrové, ve spodní části 3+5+3 sedadla. Moc lidí v něm ale není, rozhodně není plné. To je pro mě trochu novinka, protože zatím jsem vždycky letěla naprosto plnými letadly. Sedím u okna, vedle mě dvě místa prázdná. U okna ale těsně za křídlem, takže foťák nemá ani cenu vytahovat. Navíc jsou mraky, moc toho vidět ani nebude. Letadlo je megakolos. Vlastně stále pořádně nechápu, jak se může dostat a udržet ve vzduchu. Úžasné.

Reputaci Air France napravuje skvělé a vydatné jídlo. Přes uličku vedle mě sedí člověk, kterému je jedna porce málo. Vždycky vyžebrá na letušce ještě jednu porci. Mají i dobré pití, víno samozřejmě. Čaj za moc nestojí, to jsem ani nečekala, ale mají do něj mléko. Po šesti hodinách letu dostáváme ještě druhé jídlo, snídani. Po obědě... :)) Klid v poloprázdném letadle ruší jen křičící děti. Co naplat, osm hodin je pro ně opravdu dlouho.

Blížíme se k cílové destinaci. Na New Yorkem letíme už poměrně nízko. Zkoumám mrakodrapy vlevo pod sebou a snažím se najít sochu Svobody. Marně. Ale ty mrakodrapy jsou vidět moc pěkně - pořád jen nízké stavby, jedno či dvou podlažní jako barevné čtverečky a pak najednou velké kvádry mrakodrapů vrásnící povrch. Letadlo jde na přistání. Ve spirále? Do oblouku? Ne, nic takového, pěkně rovně! Můj žaludek se krapet převrací, pro jistotu hledám blicí pytlík. Naštěstí nakonec není potřeba, už jsme na zemi.

Protože jsem seděla v zadní části, procházím skoro celým letadlem. Vypadá jakoby v něm cestovala tlupa opic a ne lidí. Možná jsem právě urazila opice. Opravuju - stádo prasat. Něco otřesného...

Vystupuju z letadla, z brány rovnou do transferového autobusku. Ten mají ve Washingtonu vskutku speciální, vypadá jako mostní pilíř převrácený vzhůru nohama. Autobusek nás vyložil u hlavní haly, před námi se rýsují imigrační přepážky. Papíry už mám připravené. Žaludek se po přistání ještě úplně nesrovnal, asi jsem krapet bělejší než normálně. Kontrolují tu (optickými prvky) ještě zdravotní stav? Snad ne.

Imigračních přepážek je otevřená celá řada, oproti předpokladu to jde velmi rychle. Asi za 10 minut jsem na řadě. Úředník si pečlivě prohlíží všechny mé papíry, pak se ptá, co tu budu dělat. Povídám... Úředník na mě kouká, pak zase do papíru. "No ale slečno, ESTA je sice pěkná věc, ano, pro dobrovolníky, ale tak na týden dva. Ne na dva měsice." V žilách mi tuhne krev. První, co mě napadá je, že mě vrátí zpátky do ČR. "Pročetla jsem všechny podklady k ESTĚ a píšete tam, že je použitelná na pracovní cestu až na tři měsíce a také pro vědce a dobrovolníky. Ve zvacím dopise se navíc píše, že potřebuju razítko WB, což je vízum B-0/B-1..." "No to sice ano, ale. Ptala jste se na ambasádě? Ověřila jste si to?" Ne. Vůbec mě to nenapadlo, abych pravdu řekla... Pak se ptá, co dělám v ČR. Když se dozví, že taky v laborce, zdá se být klidnější. Otisky, fotka. "Takže je to v pořádku?" "Ano, ale PŘÍŠTĚ ..." Mrskne do pasu příslušné razítko. Uff.

Vzhůru k zavazadlům. Zdalipak je tu můj kufr? Nebo zůstal ve Francii? Stojím tam dobrých deset minut, ale nakonec se k mému překvapení ukáže. Vůbec bych se nedivila, kdyby nedorazil. Aspoň něco je bez problémů :) Celní kontrolu míjím, netřeba nic clít. Vcházím do příletové haly. Už cestou v letadle jsem přemýšlela, jak vlastně poznám šéfa místní laborky, který mě má vyzvednout. Zapomněla jsem se totiž na netu podívat na fotku a nemám na něj kromě e-mailu žádné spojení. V nouzi asi budu muset napsat své šéfce, jestli by mě s ním spojila. Snad bude mít ceduli se jménem.

V hale je o dost více světla než v koridorech. Skoro nic nevidím, mžourám do toho světla. Támhle stojí někdo s cedulí. Nápis vůbec nevidím, snažím se zaostřit. Á, výborně, moje jméno. Věk a vzhled člověka držícího ceduli přibližně odpovídá tomu, jak by mohl šéf místní laborky vypadat. Jdu k němu. Je velmi milý :) Taky mě nepoznal, prý mám na fotce v životopisu tmavší vlasy. A nemám tam brýle, to je fakt.

Nasadáme do auta a jedeme k místu ubytování.