Našla jsem dceru sesypanou v jejich dívčím pokojíku. "Co se stalo?" ptám se užasle, nevědoma si žádné předchozí sourozenecké rozepře či jiné možné příčiny... "Máme tolik věcí a nemáme to už kde dávat! Mě z toho bince hrozně bolí hlava!" škytá nešťastnice. Oddechla jsem si - nejde o nic podstatného... Pustily jsme se společně do "inventury" poliček a zásuvek... a  mdlo se udělalo i mně. Ono vzdát se svého vlastnictví není vůbec lehké - tohle by se mohlo ještě hodit, todle je dárek od kamarádky a tamty ozdůbky jsou tak roztomilé...

"Měla to po kom zdědit!" neslo se ke mně ze spíže, kde se na manžela sesypala z horní poličky pyramida mých krabičkových "pokladů"...

Uf!

Kdesi jsem se dočetla, že odhadem vydáváme každou druhou korunu za věci, které ve skutečnosti nepotřebujeme. Študované hlavy předpovídají, že pravým luxusem se stane čas a prostor... 

Syslíci zdar, narvaným skříním zmar!

___________________________________________________________________________________________

Co nemám, nemusím uklízet