Patřím do množiny „Husákových dětí“.  Soudruzi se postarali o to, aby rudé karafiáty a 8. březen upadl u mne v nemilost.  (Neznám osobně žádnou ženu, která se těšila na oslavu MDŽ. Tento svátek milovali muži. Jejich noční klátivé příchody z podnikových večírků skvěle demonstrovaly schizofrenii socialismu…)

V kalném páchnoucím potoce ale tuším stopu čistého pramene. Nedá mi to, vydávám se proti proudu…

Píše se rok 1908 a ulicemi New Yorku kráčí průvod švadlen, které jsou vrcholně nespokojeny s genderovou nerovností, dětskou prací a vyloučením žen z politických funkcí. Statečné demonstrantky se dožadují lepších pracovních podmínek, vyššího platu, volebního práva. Heslem průvodu je Chléb a růže jako symbolika ekonomických jistot a lepší kvality života… Na americký slogan navázaly v roce 1917 ruské ženy, které za chladného únorového večera pod heslem Chléb a mír také vyšly protestovat do ulic. Již po týdnu byl tehdejší car donucen abdikovat a ruským ženám bylo přiznáno volební právo. Protože toto datum tamního juliánského kalendáře odpovídalo osmému březnu u nás používaného gregoriánského kalendáře, začalo se slavit právě v tento den. Jako mezinárodní svátek žen ho OSN uznala v roce 1975.

Zítra (8. března) vyrazím do ulic... pro chleba a růže! Ohledně chleba mám jasno: malá regionální pekárnička, bochánek cibulový nebo celozrnný. Ohledně růží vím jen, že určitě nekoupím ty Made in Keňa. (Znám totiž jejich likvidační cenu pro tamní ekosystém i zdraví žen, pracujících na růžových plantážích.)  Asi vyberu krásné NĚCO (dózu, krabici, blok?) s motivem královny květin... Onen bochník do sebe narvu ještě teplý, mňam!... a to NĚCO naplním doma po okraj inspirativními nápady na zkvalitnění života... a celý rok z TOHO budu nalévat - sobě i druhým. Zvu vás, ženy!