V malebném koutku městečka,
kde teče Třebovka,
mám velmi moudrého starého přítele.

Dumný hlas violoncella, obdobně jako mně,
zdobí mu životní pouť.

Kouzelné doteky hudebních myšlenek
jsou jeho křehká loď,
jež brázdí hladinu svátečních zpěvných dnů.

Fábory kantilén vzepjaté na stěžni
ovíjí kabinu,
kde bydlí s géniem hudební host.

Promlouvá pro radost,
pro šťastnou náhodu, že směnil hospodu
za pokorný božský chrám.

Ve skromném obydlí, zahloubán
sedává s družkou svou, mnohdy sám,
věřícně upjatý v pokoru přírody,
tajemný tónů svět.

Střízlivě, vážlivě zná lidsky pohledět
do všech stran,
i v tichou zátoku, u níž je lemován
poslední břeh.

Znalecky, dobrácky, nezištně po kilech
rozdává úrodu,
jak vzácný apoštol lichému průvodu
odpadlých nevěrců plných ironie.

Svět mravů kolem je obhroublý,
strojově netečný a hledí nevraživě.

Nás drží vědomí
"že dobrý člověk ještě žije".

"Dokud zní Beethoven,
dobrý člověk ještě žije!"

Hudba a přítel to dobře ví.
Svým věrným napoví,
ostatní, může-li, důvěrně přesvědčuje.

Buď šťasten, živote, a pěstuj ctnost!
Pěj "ÓDU NA RADOST"!
Plnou stálé vábné jarní nostalgie.

Až vichr ledový tvé stěžně přelomí, – 
pak sbohem, lyriko, sbohem, můj příteli!
Zapláčeme elegie!

Báseň tato jest bez nahrávky.