Bedýnka tato archivační založena byla, by dvoustou šedesátou sedmou Chvalinovu nedělní chvilku poesie uchovala.
Neslyšné hudební verše měsíční... A my v srdcích, myšlenkách ocitáme se v tříkrálovém odpoledni roku loňského, v posledních chvílích smíchu s Mistrem naším mileným.

Mistře, denně na Tebe myslíme, šíříme Tvou poesii - a přitom arciže dbáme Tvých rad k nezaplacení (a hojně si na Tebe dáváme jakostních bombiček).
Děkujeme Ti a posíláme další květy básnivé,
Petr&Jana (suita Tvá, Tobě navždy oddaná)

Měsíční sonáta
(dosud nezařazena do žádné sbírky)

Já hleděl k výšinám,
kde měsíc rozléval své bledé světlo,
a zpíval ku hvězdám svůj tichý žalm.
V srdci mém citlivém,
zahradou růžovou rozkoší kvetlo,
toulavou vzpomínkou smutek se bral.
Ztemnělým pokojem bouřlivým příbojem zvučela Hudba.
Neznámý Génius sonátu hrál.
V akordech klavíru do prostor vesmíru nesla se sudba
a v jejím sepětí nezlomný žal.

Prchal jsem noční tmou a pro duši uštvanou
hledal si přítele, či milou,
někoho dobrého, kdo by mě znal.
Kdo by mě potěšil, zchladil můj žár.
Rozehnal myšlenky drtivé, jež tolik ničí a mučí,
že člověk v šílenství bezmezném všechno by rval,
co je mu nejdražší zpřetrhal jak vetchý cár a plakal.

Uprostřed noci té stál jsem sám.
Vůkol vál chladivý vítr a jako čaroděj kouzelný
parfémem šeříků a vůní jabloní omýval mé skráně.
Tu svitem pochodní protilehlé stráně
vstříc mému zoufalství přicházela Ona.
Silueta bílá - dívenka moje milá.

Bouřlivé objetí zahojilo rány.
Ve šťastných proměnách mizel můj klam.
A kolem zázračné přírody chrám
a hvězdy na nebi, co drahokam,
rozsvěcely našim hrám na cestu velkých snů
a potom dál k přístavu milenců,
kde Amor rozpínal svá křídla tiché poezie
a zpíval hymnus věčných jar.

Když zemí nabýval kontur a tvar,
ten kdosi neznámý znovu mi rozkázal.
Z omamných voňavých par
pak znovu zvučela podivná Hudba.
Finálním závěrem dozníval sonáty hlas.
Důrazně plněna sudba,
neznámý Génius vracel zas noci té májové obětní dar.
Do ticha mámivých jiskřivých čar
nabodnul krvavá kopí.
Hrobem a hroty zarýval půlnoční zmar.
Z pomátlých myšlenek přízrak vál,
v těkavé temnotě dosýchal opadlý kal.
Ztemnělým pokojem prchavým odlivem mizely stopy,
v nich vše, co Génius hrál.
A v jitřním početí, které tu nedávno patřilo tmám,
dozněla Hudba, dotančil bál.

V srdci mém citlivém podivně vzlétlo,
zahradou růžovou
planulo světlo, květy, můj žalm.

Báseň tato jest bez nahrávky.

Do bedýnky archivující předchozí Chvalinovu nedělní chvilku poesie lze skulinkou touto nahlédnouti, pro tu následující se do poličky horní natáhnouti račte.   
Do sálu, v němž nejčerstvější Chvalinova nedělní chvilka poesie servírována jest a kam jsou do kartotéky všechny záznamy archivační přehledně zařazovány, lze se za pomoci vstupenky této prosmeknouti.