Fotka je ze společné akce na zahradě naší dílny. A tam dole, na zemi,  jsem já, snílek. A nahoře nade mnou a všude kolem mne jsou naše ruce, se kterými uskutečňujeme sny. Jejich sny, moje sny. Sny o životě, o kráse, o slunci, o uznání.

Moje babička byla krejčová. Byla to veliká kouzelnice. Šily jsme spolu úplně ulítlé modely v době, kdy nic moc nešlo sehnat a nic moc šíleného nešlo nosit. Na půdě měla velikou dřevěnou truhlu plnou maličkých odstřižků všech možných látek, krajek, zbytečků neuvěřitelných barev a struktur, korálků k našívání, špulek od nití... Tam jsem často lovila a snila o tom, že si ušiju balón a odletím nebo třeba duhového koně a vdechnu mu život. Bublal tam dědův demižon s vínem, bylo tam šero a vonělo to tam. Když jsem byla větší, chodila jsem tam malovat. Ale babička umřela a ze mě se stala velká holka a ta půda už tam není...

Studovala jsem ledacos a chtěla jsem být architektkou, sochařkou, dirigentkou a možná i pilotem. Některé sny mi zůstaly, některé se splnily, stala jsem se také matkou tří synů.

Časem ve mně narostla jistota, že můžu něco dělat pro ostatní lidi kolem sebe. Že můj Fénix vstává z popela znovu a znovu a že vždycky tak lehce letí, že by snesl větší zátěž...

Zaměstnala jsem prvního člověka s handicapem a zjistila jsem, že to i přes všechny potíže jde. Pak druhého, třetího ... mnohokrát jsem zahnala myšlenku, že překážka je moc vysoká, že už se nevznesem, ale zatím jsme i s mými chráněnci vždycky spolu s bájným Fénixem vzlétli.

Všechny naše ruce šijí, navlékají, párají, vyšívají, lepí, tisknou, kreslí, každý všední den, trpělivě a mnohdy velmi pomaloučku. A naplňujeme sny o kousku normálního života. Sny o práci, na jejíž výsledky jsme hrdí.

Teď je nás sedmnáct, z toho počtu jsme jen dvě zdravé a všichni od práce poočku a s nadějí prohlížíme hromádku popela, zda se zas objeví křídla.