Přišel z jiného světa… ze světa, kde se látaly fusekle i vztahy, kde se šetřilo jídlem i slovy, kde se v neděli  chodilo do kostela a ne do shopping parku, kde na lotříky čekala u tabule rákoska a doma  máma a povinnosti, kde se nosily šediny a poctivost… Uměl yosemitskou smyčku a na hrůzy války si sáhl ne v 5D kině, ale ve vlastním dospívání.  Postavil věrnou maketu  Santy Marii, ale nad internetem kroutil nechápavě hlavou… A právě od něj jsem dostala  cennou lekci na poli konverzace. „Jak se máš?“ optal se jednou.  „ Dobře,“ střílím od boku… „Jenom dobře??  To je za 3! Copak se nepovedlo, děvenko?“ Znělo to ustaraně, ale v tváři rozorané vráskami  jsem zahlédla v očích šibalské plamínky.

Už odešel… Zanechal ale stopu.  Štupuji synovy ponožky, občas mrknu do zahrady – zda-li se děti neulévají při hrabání listí a přemýšlím, jak ohodnotit dnešek… Výborně nebo mu dát chvalitebnou?