Musím se přiznat, že jsem někdy pěkně líná. Zvlášť, když se mi do něčeho nechce. To dokážu vymyslet tolik výmluv, proč něco nejde, že tomu nakonec sama málem věřím. Podobně jsem bojovala, když dcera vyjádřila přání, abych jí ušila tašku podle jiné mé tašky. Chtěla stejnou aplikaci, což jsem jí slíbila hned. Tolik mě ta prvvní bavila, že jsem neváhala ani chvilku. Když ale začala přicházet s dalšími návrhy, jak by měla taška tvarově vypadat, že chce po celém obvodu paspulku (snad se to tak jmenuje), to už jsem začínala cítit, že buď překonám své schopnosti a půjdu do toho, nebo řeknu, že to prostě nejde. Zvolila jsem druhou možnost. "Markétko, to nejde, to bude strašně pracné, to jsem ještě nedělala, nebo dělala, ale se špatným výsledkem." Fakt se mi do toho nechtělo. Taky proto, že mám spoustu jiné práce, nebyla to jen lenost.

No, ale nakonec jsem se podívala sama sobě do očí a musela jsem si přiznat, že jsou to jen výmluvy a že se mi prostě jen nechce dělat něco složitého.

Překonala jsem to, dokonce jsem se pustila i do kapsy, kterou jsem zatím ještě nešila a nebyla jsem si jistá jestli všecko bude tak, jak chci. No a ono se ukázalo, že to až tak nebolelo a výsledek mi udělal takovou radost, že to vzdorování vůbec nestálo za to. Posunula jsem své hranice a to díky mé dceři.