Ne, nebudu psát o knížce Karla Čapka. Můj třináctiletý syn napsal sloh o novém členovi naší rodiny z pohledu malého štěněte. Takže tento blog je vlastně blog mého syna Matěje - Norby čili život štěně:

Ahoj, já jsem pes. Lidé na mě volají Norby, takže se tak asi i jmenuji. Nevím to ale jistě, poněvadž lidem ještě moc nerozumím. Jsem totiž ještě štěně.
Moc si to už nepamatuji, ale vím, že mě kdysi vzali od brášků a konejšivé maminky, co mě krmila svým mlékem. Chvíli jsme byl nešťastný, ale opravdu jen chvíli. Moji noví páníčkové jsou na mě většinou moc hodní, pokud nedělám loužičky a hromádky a mají mě moc rádi. Já je taky. Mazlí se se mnou, hrajeme si, krmí mě, ale někdy po mě chtějí věci, které zkrátka nechápu.
Třeba si mám sednout, lehnout, nebo zůstat stát a pozorovat je, jak mizí s odměnou za rohem - asi je to musí bavit, když chtějí, abych to opakoval. Téměř vždy je ale poslechnu - dávají mi dobroty. Třeba sladká nahnědlá kolečka. Ale nejradši jsem, když mi dají kost na žužlání, i když tu nedostávám za odměnu, ale když se mě pokoušejí uklidnit. Dostávám ji jen když zlobím - toho by se asi dalo využít, nejdřív si to ale musím všechno
sesumírovat a promyslet. Ale to až někdy jindy. Teď vám budu vyprávět o svých páníčcích.
Jsou celkem tři. Vysoký, hodná, (to je totiž panička) a ten nejmenší. Mám pocit, že ten je částečně stále trochu štěně.
Začnu od největšího:
Moc mě mrzí, že se mnou nemůže být pořád. Už jsem si trochu všiml, kdy je doma a kdy ne. Vždycky jednou za čas jsem smutný - vím, že páníček už se mnou další den nebude. Ale o pár dní později jsem zase veselý, to se má vrátit. Nechápu to, proč ode mě stále odchází. Mám ho ale moc rád. Často si spolu hrajem a je to on, kdo mě vodí za ostatními pejsky. Abyste věděli, to si lidé a páníčci jiních pejsků vymysleli, aby nás mohli jednou za čas nesmyslně cvičit dohromady a mohli se v tom radit. To jsem se dozvěděl od ostatních pejsků, kteří mi to řekli, když nám lidé dali čas, abysme si mohli hrát.
Pak je tu panička. Ta je trochu menší než páníček a je se mnou častěji. Má sice vyšší hlas než on, ale zato ho čatěji používá. Chodí se mnou na procházky většinou jen večer, ale to nevadí, protože mě vždycky pouští a hází mi míčky a klacky a já pro ně běhám. Je ale moc hodná A když něco provedu, nezlobí se na mě.

A pak to štěně. Je sice stejně velké jak panička, ale cítím na něm, že ještě není úplně velký, ale je asi větší než já. Je se mnou nejčastěji. Ráno než někam odejde, a pak se někdy odpoledne vrátí. Pak mě vezme na dlouhou vycházku nebo jen krátkou a sám někam jde  a nechá mě doma. Víte, když jsou páníčci pryč, já jsem zavřený v chodbě. A strasně se nudim. Ale malý páníček, když přijde, si se mnou i hraje, třeba na babu, on pronásleduje mě, nebo já jeho.
Já už musím končit, musím totiž promyslet to s tím zlobením a kostičkou, tak ahoj.

Dnes je oběma o 7 let víc (psovi i Matějovi) a jsou z nich pořád velcí přátelé. :-)