Zatracenej budík. Zas mi zničil tu nejkrásnější část snu.. a už ani nevím o čem byl. Koukala jsem přivřenýma očima po ložnici a nevěděla, která bije. No jo, vlastně jo, vstávat, práce volá.

Zívla jsem a opatrně položila nohy na podlahu. Jé, studí, to já nerad.

Navlíkla jsem si župan a schoulila se do něj s naivní představou slušné náhrady peřinového tepla, cestou po schodech jsem mrkla na venkovní teploměr. Brr, otřepala jsem se, dva stupně pod nulou v půli října, chci spát.

Dobelhala jsem se do kuchyně, postavila vodu na kávu, automaticky pustila rádio a odbelhala jsem se do koupelny umýt si obličej. Konečně jsem se vzbudila. Oči se pod přísunem studené vody rozšířily a já konečně začala vnímat okolní svět.

Voda v konvici zurčela, s jemným cvaknutím záhy cvakla. Se zívnutím jsem zahnala poslední nostalgické vzpomínky na vyhřátou postel, kdy už jsem s pobrukováním vtančila do kuchyně, kde jsem si jednou rukou mazala máslem chléb a druhou zalívala kávu. K tomu všemu jsem ještě stihla poslouchat i zprávy.

Na osmdesátém kilometru první třídy vznikla hromadná kolize, kterou způsobil mladý řidič, který jel nepřiměřenou rychlostí, přičemž nevnímal provoz vozovky a v nepřehledné situaci nedal přednost v jízdě a již nestihl ubrzdit a vlítl do před ním jedoucího kamiónu. Stav řidiče je velmi vážný, byl letecky přepraven do fakultní nemocnice, dvouletému dítěti, jež bylo na sedadle spolujezdce bohužel již nebylo pomoci...

"Au", sykla jsem, zpráva mne úplně rozhodila, slila jsem se kávou. sakra, v chvatu jsem tu pohromu utírala a v hlavě se snažila polapit třeskuté myšlenky, druhá ruka mi nervózně cvakala po tlačítkách mobilního telefonu. Kde jsi? Sakra, kde jenom jsi? Vyzváněcí signál však stále přeskakoval na nedostupný. Bušení mého srdce gradovalo. Bez rozmyslu jsem na sebe házela první, co mi přišlo pod ruku. Zatraceně§, lamentovala jsem nad zlomeným nehtem, ale to už jsem běžela pro kabelku a cestou jej ukousla. Klíče od auta, vrátila jsem se mezi nazouváním pravé a levé boty, pak už jsem jen bouchla dveřmi a zapípala bezpečnostním jištěním auta a zbrkle dosedla za volant. Zcela automaticky jsem vyjela na silnici, cestou jsem pořád nechávala vyzvánět telefon, avšak ten zarputile hlásil příjemce nedostupný.

Sakra, sakra, sakra, třískala jsem pěstí o volant a přišlapovala stále na plyn. Obrazce za oknem se rozmazaly. Obava se zdála, čím dál reálnější. Zapomněla jsem vnímat, vůbec jsem ho neviděla, nevšimla jsem si toho autobusu, kde se tu vzal? Sakra, kde jen se tu vzal? Třeštila jsem oči a marně dupala na pedál, tentokráte na brzdu. Veškerou mou snahu ukončil rázný náraz, třesk, výkřik, sypání skel a podivuhodná změť, vystřídaná tmou a následným nastalým hrobovým tichem.

Pak už nebylo nic, snad jen to pšouknutí airbagu.

Letmý přelud se komíhal vzduchem. Sanitka houkala, jako splašená. Záchranáři a hasiči se lopotili s tělem. Žije ještě? Ptali se? Nevím, krčily rameny. Bude žít? Netuší, krčili všichni. Byla tam pořádně zasekaná, byl by div, kdyby ano. Vyděšené děti rychle odváděli z místa nehody. Exkurze do muzea másla se nekoná.

Proboha,c o se stalo? Ptali se vyjeveného řidiče autobusu. Ten otřesen, jen krčil rameny, a blekotal: "Já nevím, nevím, ona mi tam prostě vlítla!"

Tu náhle napětí prořízl jeden záchranář, "Víte, kdo to je?" Ne, kroutili všichni hlavou, jak to měli vědět. Muž držel v ruce zakrvavenou občanku. "Koukej", strčil ji pod nos kolegovi, ten jen stiskl rty ..."žena toho z ranního masakru na E45?" Krom občanky u auta objevili i mobil, který se nějakým zázrakem nerozbil, jako jediný byl připoutaný a stále blikal. "Volala mu", hlesli. Kroužkem se rozprostřelo nehostinné ticho.

Bylo sychravo, všude okolo se rojila hejna vran. Pořádaly nějaké slety, či co. Hřbitov se postupně zaplňoval posmutnělými tvářemi, v popředí řvalo jakési malé děcko v černých šatičkách.

Dobrý den, vážení pozůstalí, sešli jsme se, zde, abychom se tady rozloučili s naší zesnulou Annou Šebákovou, po níž na světě zůstalo jedno nevinné stvoření a milující manžel.

Kruci!, nadskočila jsem, až jsem málem zahučela z postele. Vykuleně jsem se koukala na strop a pracně si uvědomovala realitu. "Uff, páni, no to byl jenom sen. Třela jsem si čelo a vyjeveně koukala na hodiny, fakt jen sen, no to je nádhera, ze srdce mi spadl ohromný kámen. Poprvé po dlouhé době jsem vstávala s nadšením. Měla jsem ohromnou radost z toho, že se jsem se probudila. Přes ramena jsem si přehodila župan a v rychlosti sbíhala ze schodů. Sakra! Venku je pěkná kosa, dva stupně pod nulou, v říjnu, otřepala jsem se nad myšlenkou venkovního pobytu. Vtančila jsem do kuchyně, se zpíváním, postavila vodu na kávu a pustila rádio. Odběhla jsem do koupelny a pak se vrátila udělat si snídani. Jednou rukou jsem si přitom mazala máslo na chleba a druhou zalévala kávu, když tu mne se z rádia ozvalo:Na osmdesátém kilometru první třídy vznikla hromadná kolize, kterou způsobil mladý řidič, který jel nepřiměřenou rychlostí, přičemž nevnímal provoz vozovky a v nepřehledné situaci nedal přednost v jízdě a již nestihl ubrzdit a vlítl do před ním jedoucího kamiónu. Stav řidiče je velmi vážný, byl letecky přepraven do fakultní nemocnice, dvouletému dítěti, jež bylo na sedadle spolujezdce bohužel již nebylo pomoci...

?Au?, sykla jsem, právě jsem se polila horkou kávou.